středa 19. dubna 2017

odsouzenec

Každou minutu
čekám
než mě vyvedu v poutech
obejmi mě naposled
než přijdou

železná vrata
zpoza kterých
se nikdo nevrací


každou minutu
čekám
na rozsudek smrti
odkysličený kyslík
v cele s bílými stěnami

každou minutu
naposledy mě líbej
než si pro mě přijdou

neděle 16. dubna 2017

Slyš mě

Slyš mě
kázat Víru
přes křik
bezbožného ticha

slyš mě
vyplňovat prázdnotu
konejšivou
prázdnotou slov

slyš mě
zaříkávat bezvětří

slyš mě
monotónní mantru
sebeklamu

neděle 12. března 2017

Je to v krvi

Je to v krvi, to něco, co je špatně. V každé cévě, v každé žíle. V nejdrobnějších vlásečnicích vyživujících sítnici. Všechno, co je špatně, je v mojí krvi. Ne ve svalech, tuku, mozku. Je to ve mně. Všude.

Bylo mi šest, když mi řekla, že budu mít po ní tlustá kolena. Bylo mi dvanáct a nemohla jsem se dostat do sukně pro desetileté, tak jsem poprvé v životě plakala ve zkušební kabince a ona řekla: Buď ráda, že nejsi po tátovi. Bylo mi sedmnáct a byla jsem poprvé nešťastně zamilovaná a zrcadlo odráželo to neštěstí a bolest jako nezlomný fakt, jako zklamání, jako prohru. Bylo mi dvaadvacet, když mi řekl, že jsem nádherná a já poděkovala, znechucená lží, která nebyla zalhaná. Je mi dvacet pět a nenávidím se za tu nenávist, stydím se za stud.

Není to tukem, není to vráskami od smíchu, není to špatná pleť. Je to v krvi.
Je to ve mně.


čtvrtek 9. března 2017

Dnes jsem se vzdala.

Je parné léto a já otevírám okenice, na slunce vynáším koš s prádlem, opírám si ho o bok a začínám ho věšet na šňůru. Muškáty v oknech kvetou a včely kolem nich občas odletí kousek stranou, aby zakroužily nad kusem okoralé bábovky před oknem. Kočka na zápraží mhouří oči do oranžového světla, lehá si na velkou ošlapanou polobotku a v těch všedních pohybech je tiché, neokázalé štěstí. V neposečené trávě vedle lavičky sedí kučeravé batole v košilce a velký bílý pes mu z rukou olizuje zbytky zmrzliny. Dítě se směje, tleská, zdvihám ho do náruče a ono ke mě zvedá okrouhlé modré oči. Chytí mě za látku šatů na hrudi. Pak zamrká a z modrého oka mu nevědomky vyklouzne kapka krve.
Zamrká znovu.
Také zámrkám. A ještě jednou.
Modré oči nahrazuje bílý strop ulepený noční mlhou. Na parapetu ohnilý pahýl bazalky, po muškátech ani památky.

Dnes jsem se vzdala.









středa 8. března 2017

MDŽ

rudé okvětní lístky
k nebi z komína
krematoria

okvětní lístky
náznak tvých rtů
v odrazu mého zrcadla

okvětní lístky
tvá vůně v zaprášeném flakonu
mezinárodní
den žalu

pondělí 23. ledna 2017

Musím

Procházejí kolem, mlčenliví. Podrážky se vzorkem. Na kolenou trochu prodřený punčochy. Všichni jdou, protože musí. Já jdu, protože musím domů. Všichni někam musíme.
Dnes je taková zima, že všechny touhy vyhasly a tak nám nezbývá, než se zaměřit na to všechno ostatní.: Patnáct deka debrecínky, prosim a pak tamhle ty sušenky pro děti... jo ty, ty červený. To víte, přineseš špatný a už je zle. Směje se jaksi nadneseně, ale ty červený sušenky maj dneska váhu tun, padají mu v drobcích na zasněžená ramena a dnešní smog, opatřenej kdoví proč stupněm šest, ten ho zas potajmu sžírá zevnitř. Filtr na hledáčku každodennosti tlumí všechny už tak utlumený barvy.
Poslední dobou je taková zima, že dělám, jen co musím. Ruka s odměrkou v promrzlým pytli s granulema, beru si jí s sebou do obýváku a zahřívám jí v náručí, aby to neměl moc studený. Houpu jí chvíli jak nemluvně. Pes pak pomalu žere, protože musí. Nebyli jsme venku, je tam pořád ta magická šestka a v bytě je ticho, tak si pouštím jazz, i když mu nerozumím.
Podrážky se vzorkem, podrážky bez vzorku, Stopy pod oknem už přestávají bejt zřetelný, stejně se na ně nikdo nedíval ani předtím.
Životy jsou z pohledu z vnější hrozně jednoduchý. Dělám, co musím. Vytřela jsem v rohu, kde stával jeho pracovní stůl a nedělá mi radost, že už tam není. Jen mi nedělalo radost, když tam byl.
Jazz hraje a všechno je stejný jako vždycky, jen ta přítomnost musím se společně s výfukovými plyny rozlévá mezi spáry chodníku, mezi dlažební kostky, na každou zastávku, do nemocnic, porodnic a LDNek tohohle města, všeho co znám, pomalu vtéká mezi těsněním oken vyplňuje pokoj, škvíry mezi knihama, mezi stránky beletrie, pokrývá listy pokojovýho fikusu a sedá psovi do srsti.
Tlumený zvuky tramvaje, Neviditelný podrážky se vzorkem. Nedělá mi radost tu být, jen by mi nedělalo radost tu nebýt. A tak tu jsem, protože musim.

čtvrtek 8. prosince 2016

Duševní námraza

Zimní bundy na zastávce. Omezený spektrum tmavých barev a sem tam křiklavej módní výstřelek dospívajícího rebela. Při pohledu shora kontrastují na námraze. Nehýbou se. Jen přešlapujou ze strany na stranu, aby jim nebyla zima. Stádečko pohltí žlutá ústa tramvaje a já musim jít na biologii, jenže mam moc mokrý vlasy.
Mam moc vody na vlasech, moc vody na duši a bojim se, že jí tam venku nakousne jinovatka přimrzne ke všem těm orgánům, o kterejch bych se měla jít učit. Pak se dočista roztrhne. Zajímavý je, že duši jsme ještě nevěnovali jedinou přednášku, i když v sobě jasně cítím její fyzickou přítomnost. Asi tak, jako když děda kdysi kuchal kapra a vyndal z jeho útrob bílý váček. Představovala jsem si, že v tom váčku je obsažený veškerý kapří jsoucno. Jeho vzpomínky, myšlenky. Všechno v tom titěrným igelitovým pytlíku. Taky mám váček se jsoucnem. Hýbe se když zakašlu, když se nadechnu. Nakrčí se, když na mě promluvíš, nebo se naopak rozleje do stran a najednou jeho stěny tak nějak zmizí, když mě obejmeš. A když se na něj ráno podívám, jak vedle mě spí a bude spát dál, i poté, co já už budu dávno pryč, vypaří se. Prostě vaporizuje.
Dívám se na lidi na zastávce, v mým vlastním bytě pro duši najednou neni bezpečno. Stěny se vlní jako kdybychom tu byli pod hladinou. Možná odtud všechna ta voda.
Měla bych jít na biologii, vážně bych měla jít, ale mohla by se mi roztrhnout duše.