sobota 16. prosince 2017

Město bez lidí

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.


4/9/2012


Dopis světu

"Jestli jsme důležití, slíbím ti věčnou lásku."

"Pod hvězdnou oblohou je vždycky jenom další hvězdná obloha, pod prázdnem prázdno." Psala zdánlivě beze smyslu a uvnitř ní byl klid. Když formujeme své myšlenky do vět, které pro nás dávají smysl, vnitřní řev většinou umlkne a přichází odhodlání dodržet pořádek, touha otročit slovosledu a za přítomnosti přísných pravidel, kterým jinak své myšlenky nemůžeme podrobit, skládáme sami sebe do pomyslných přihrádek oddělených tečkami za větou.
Po místnosti se povalovaly různorodé věci. Neustlaná postel na které ležela nahá, obličej osvětlený modrou září z monitoru z výšky připomínala obrovský vír, vír stočený z přikrývek.  Život vzešel z chaosu, život zanikal v chaosu, život se bránil v chaosu. Žila ve svém víru a zároveň popírala a přijímala chaos s otevřenou náručí.
"Minulost je past na štěstí. Minulost je past pro život. Stavím barikády na obou koncích těch mostů, ale mám k tomu jenom vyschlé dřevo." Klapala do kláves. V okně nad ní končil den.
"Chtěla jsem o tom mluvit s jinými ženami, ale myslím, že ony nechtěly mluvit se mnou. Pospolitost žen je jenom podivný mýtus. Nikdy se nechceme doopravdy sdružovat. Chceme spolu jenom mluvit a hledat odrazy. Chceme se dívat do zrcadla. Nemůžu tedy využít odraz sebe sama proto, abych v něm našla něco, co ve mě není. Proto pátrám jinde."
Přetočila se na záda uvědomujíc si fakt, že se jí myšlenky vymykají z rukou a slova je přestávají přirozeně zachycovat. Pokrčila nohy v kolenou a dívala se na ně, jak se nahé pohybují ze strany na stranu. Lidská skořápka je fascinující. Okno nad ní odráželo na temném pozadí nahé bledé tělo pohodlně zalité do vlny dek a polštářů. Roztáhla ruce a představovala si, že se dotýká vodní hladiny.
"Svět čeká na to, než ho rozkucháme, než ho bodneme do břicha. Dívala jsem se kdysi do očí, které pro mě znamenaly svět a pak, když mě opustily, jsem se zadívala do jiných, které začaly znamenat totéž. Totéž, ale jinak. Znamenaly úplně jiný svět. Jestli chceme znát pravdu o světě, musíme se podívat ještě do velké spousty očí. Dívat se a zároveň se stát částí té pravdy. Nejsme nic než součást pravdy, výsledek náhod, střípek reality a přítomnosti."
Ticho v místnosti se stalo dýchatelným.
"Někdy mám vztek, že jsem žena, někdy mám vztek, že jsem jenom střípek přítomnosti."

18/11/2011


Postštěstí

Pod střechou z šindele
mám slamník a svazek levandule.
Okna z malinovejch lízátek
už se skoro rozpustily deštěm.
Trapný a růžový.
Nevim jestli chci nadávat
a nebo se omluvit.
Ale nejspíš jenom brečet.

Podlaha plná suků
hostí moje tělo,
ležim na břiše
a svíčka
pálí nezaujatě
fotky, dopisy a tak.
Do spár mezi prkny
padá popel,
ten co se mi nestih
nalepit na srdce.

Je to divný,
že to víš,
že radši umřu na prázdnotu,
než abych si řekla o objetí.
To si radši řeknu o jiný.

2. ledna 2011



Pexeso

Základní

principy lásky

si skládam vedle sebe jako pexeso.

Tuhle mi chybí jedno z páru

a sem tam

uprostřed obrázku

zeje díra jak po cigáru,

úplně stejná jako jizva,

co jí schovávám na stehně.


Podej mi čaj, prosím

a taky lepidlo a pastelky,

vytrhni pár vlasů,

zastav mý krvácení.

Stačí jenom trocha času.



Základní

principy lásky

si skládam vedle sebe jako pexeso.

Já chápu, rozumim.


Jen uprostřed obrázků zatim

zejou díry jako po cigáru. 


8/10/2010


Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance #1

Konstance žila sama. Byt, ve kterém trávila většinu dne, hleděl vysokými členitými okny nad stromy městského parku. V odpoledních hodinách, za teplých letních večerů do jinak šerého obydlí dopadaly pruhy světla v barvě rozteklého zlata, rozpouštěly se do rýh v jídelním stole. Vřes v hliněných květináčích, které se tlačily na parapetech, rozhazoval po podlaze zaschlé květy.


Sedávala na zemi v rohu starobylého balkonu s kočkou v klíně, jedním ramenem vklíněným mezi příčky oprýskaného zábradlí a balila cigarety. Její ostře řezané, mužské prsty svinovaly jednu ruličku za druhou. Vkládala je do kovové krabice od bonbonů, rovnala úzkostlivě do řad a sloupců aniž by jedinou vykouřila.

Dřevěná lesklá podlaha malých pokojů odrážela kroky jejích věčně bosých chodidel, zatímco odlesky okenní tabulí v ložnici splývaly se sněhobílým odstínem polštářů kupících se na rozměrné postelii. Stíny v záhybech chladivých přikrývek způsobovaly nadpřirozenou touhu vnořit se mezi ně a se zavřenýma očima vdechovat jejich navlhlou vůni. Tahle postel byla Konstancina, patřila jí stejně jako vlastní bijící srdce, byla to věc, která tvořila genia loci malého bytu nad korunami stromů, věc, která čas od času odháněla ze svých konejšivých útrob vzdechy blažených milenců a něžně, ale nekompromisně je hnala do mlhavých rán. Každé zákoutí toho místa mělo schopnost pohlcovat a měnit smysly: Litinová vana s kroucenýma nohama, křeslo s vysokou opěrkou, klavírní křídlo nacpané mezi knihovnou a pruhovaným gaučem, věci, které mlčely svým vlastním výmluvným způsobem.

Na točitých schodech za vchodovými dveřmi opatřenými starobylým řetízkem se občas ozývaly kroky nájemníků obývajících spodní patra, jejich nevtíravá ozvěna postrádala veškerou klasickou rušivost, kterou se vyznačuje většina zvuků přicházejících odněkud zvenčí. Byla naopak jen dalším důkazem toho, jak klidně tu plynul vzduch a čas. Venku se odehrávaly příběhy, které mohly být možná šílené, nebezpečné, hodné obav. Ale tady z nich zbývaly jenom odrážející se zvuky rychlých kroků a náhodný štěkot psa. 
V Konstancině samotě nebyla žádná osamělost.



3. července 2010


Albatros

Jsem já.
Je stůl.
Je ráno.
V rukou zkřehlých z brodišť snů a větru zdání,
připlouvá z drah mých nočních přání
modrý albatros.
Pod křídly, krovem mokrých per
se před sluncem brání
stín, jež provádět mě bude dnem,
stín, co dávno ztratil všechnu ctnost
vlny z tyrkysu ho tisknou k skráni.
Ten stín co nezná přítomnost.

Je další blbý ráno,  kafe zchladlo.
A z místa, kde dřív sedával jsi
zobákem mi cuchá mokrý vlasy
modrej albatros.



2009


bla

Nebyla to jenom neochvějná přítomnost blaha a zároveň vzteku, co nutilo křičet. Bylo to hlavně blízkostí, kterou dosud neměli možnost poznat. Zmatení z prostě průzračného potěšení, fascinace novotou a jednoduchostí, se kterou bylo možné souložit. Šukání těl i duší zároveň.

Podlaha skřípala. Nikdo to neslyšel. Sluch, hmat, zrak, všechno  bylo soustředěné do jediného pocitu.V ubíhajících momentech se ukázalo jak jednoduché je se schovat. Tak málo na očích světa a veškeré prozřetelnosti nikdy ani jeden z nich nebyl, absolutno jejich nového vesmíru v sobě nemohlo nést nic z děsivého prázdna který přinášel vesmír ostatní.

Celá vykořeněnost běžných dní, pocit nesmyslnosti a lidské, neukojené touhy po zařazení, všechno zmizelo, splněná přání vyplňovala téměř neexistující prostor mezi jejich těly. Nohu židle sevřela zpocená pěst, jako by hledala útěchu před útěchou, smýkla s ní a vzápětí jí zas pustila, zatímco dřevo tupě bouchlo o zem.

Tělo má pravdu a pravda není nikdy špatná. 

5 září. 2010