pátek 13. prosince 2013

Velekněžka

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
luskají kostnatými prsty
Ručičky odbijí sny
A zabíjí prázdnotu

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
Mlaskají bezzubými ústy
Kráječe hmoty osudu
pod trůnem třetí strany

Minuty v hodinách
Hodiny v minutách
Slepené krví velekněžky



středa 6. listopadu 2013

Příběh smečky - 1.

Milý Franku,

Nedovedeš si představit, jak mi chybělo mít po ruce tak prosté věci jako je papír a pero. Mám toho tolik, co chci napsat. Sestra Dita tvrdí, že bych neměl ruku namáhat. Ani Olcan se netváří nadšeně, když ti píšu. Jako by snad věděla, že se tím musí dělit o mou náklonnost. Drží se u mé postele a dělá mi společnost.
V zimě jsem často myslel na to, co by pro ni bylo nejmilosrdnější, pokud bych nakonec zemřel. Je od přírody nebojácná a myslím, že jsem z ní vychoval dobrého lovce, ale nedokázala bys se o sebe postarat sama. Alespoň ne v oněch podmínkách. Říká se, že umrznout je nejlepší smrt, kterou si člověk může přát. Pro psy by to mělo být stejné. Alespoň jsem to tak chtěl. Přál jsem si tehdy hodně zvláštních věcí, třeba abys mohl slyšet ticho, které se kolem našeho srubu rozhléhalo každou noc. Přesto, že na mě a Olcan působilo tísnivým dojmem, bylo na něm něco, co nedokážu popsat slovy. Jak se dny začínaly zkracovat, ptáci umlkli i na větší část dne. Z lesa bylo slyšet jen občasné praskání sněhem přetížených větví. Počítal jsem dny od posledního vlčího zavytí a připadal si jako poslední člověk na světě.
Tu zimu jsem zdá se pochopil, jaký je skutečný význam sněhu. Napadalo ho požehnaně a byl všude. Kmeny stromů byly obalené kolem dokola, jak na ně vítr nalepil bílé vločky ze všech stran. Ze střechy jsem musel neustále shazovat nové a nové nánosy, protože hrozilo, že se pod jejich vahou propadne. Kořeny stromů na kraji lesa byly přikryté skoro dvěma metry sněhu, nedovedl jsem si představit, jak to vypadá pod smrky stojícími hlouběji v lese, dlouhou dobu už jsem se tak daleko neodvážil, nebyl by to nejlepší nápad. Za větrného počasí se z lesa ozývalo úpění lámajících se větví a kmenů. Ze starých listnáčů, které rostly v osamělé skupině ve stráni pod srubem do jara nepřižil ani jeden. Bylo jim už přes sto padesát let a poslední roky mi usychali skoro před očima. Přesto, že jsem věděl, že tak dřív nebo později skončí, neubránil jsem se pocitům smutku, když jsem jeden z nich pozoroval, jak padá. Není to hezký pohled. Přirovnal bych ho k pohledu na umírajícího starce. Někde v hloubi duše člověk ví, že nadešel jeho čas, ale nijak to nezmírňuje pocity marnosti nad koncem tak dlouhého života. V tom tichu zněl zvuk padající koruny jako poslední výdech. A nebo už jsem v té době neměl čistý úsudek.
Na návětrné straně u dveří do dřevníku bylo sněhu víc něž po pás. Přesto, že jsem ho pravidelně odhazoval, padal před dveře ze střechy a neustále připdával a tak se z téhle práce stal nezbytný boj s větrnými mlýny. Olcan, odhodlaná mě všude následovat, do sněhu před dřevníkem jednou zapadla tak hluboko, že jsem ji dobrou půlodinu nemohl dostat ven. Panikařila a utíkala mi z dosahu. Než se mi povedlo jí vyprostit, srst měl promáčenou až na kůži a celé odpoledne pak strávila před krbem. Oběma nám ta příhoda zkazila náladu. Zdálo se, jako kdybychom už tou dobou věděli, co nás čeká. Sedávali jsme u kuchyňského stolu, dělili se o tenčící se zásoby, ale užívali si vzájemné společnosti. Poslední dobou se mě, jak jsem už , držela na každém kroku. Tím spíš mě překvapilo, když jsem jí jednou pozdě večer otevřel dveře, aby se mohla vyvenčit a ona místo toho proběhla uličkou mezi srubem a kůlnou a zmizela.
Čekal jsem na ní do rána, dveře zevnčí do předsíně zapřené polínkem, ale nevrátila se. Kolem třetí hodiny ráno se venku po dlouhých deseti dnech ozvalo vlčí zavytí. Milý Franku, nikdy není člověk tolik sám, jako tehdy, když ho opustí pes.

sobota 2. listopadu 2013

Edgar 2

Jak dny a měsíce ubíhaly, nic se nezměnilo. Chodili spolu do školy a ze školy. Snivá byla pořád bledá s ostře řezaným obličejem a mluvila tiše a upřímně. Edgar nikdy neslevil ze své neochoty seznámit jí se svojí matkou. Všechno zůstávalo ve starých kolejích, jen hlava Edgarova otce sklesala stále níž k pistácii, kterou mu Edgar stále nechával na rameni.
Jednou, když seděli na oné zídce, u které mu kdysi řekla, že má moc hezký svetr, naklonila se k němu a políbila ho na rty.
            Té noci se probudil ve dvě hodiny ráno zalitý studeným potem. Natáhl na sebe švestkový svetr a odešel do pokoje, kde v křesle spával jeho otec. Z pootevřeného okna vnikal dovnitř jemný vánek a pohrával si s bílou záclonou. Edgar se posadil na místo, kde kdysi louskal pistácie a sledoval, jak na něj z otcova křesla prýští záchvěvy smrti a nemoci. Díval se do temného kouta na oddechující postavu s hlavou chýlící se k rameni, na kterém nehybně spočíval lehký zelený plod v pootevřené slupce.
            „Už jen kousek,“ pomyslel si. Záclona povlávala stejně jako vlasy jeho matky a Snivé, když se rychle pohnuly. Jeho otec oddechoval s bradou kousek od křehké skořápky pistácie. Pot na Edgarově těle už skoro zaschnul. Vrátil se tedy do postele a skoro okamžitě usnul.
Druhý den odpoledne Snivá stála v jejich kuchyni, ruce spojené v klíně a rozhlížela se nervózně kolem, jak se snažila vyhnout pohledu Edgarovy sestry, která jako obvykle seděla u kuchyňského stolu.
„Za chvíli přijde.“ Oznámil Edgar. „Musí něco zařídit vedle v pokoji.“ To něco, co Edgarova matka musela zařídit, byly ve skutečnosti pleny jejího manžela. Vrátila se do kuchyně a podala jí ruku. Snivá se usmívala. Edgarova matka, sinalá v obličeji se odsunula ke sporáku, opřela se o něj a dalších několik hodin se nepohnula ani nepromluvila.
Když vešli do vedlejšího pokoje, těžké křeslo stálo nehnutě, zaryté nohami do tlustého koberce. V něm, skelné oči upřené do neznáma, seděl Edgarův otec a nedýchal. Zkroucenou ruku zarýval do polstrování opěrky. Hlava mu konečně spadla na rameno kde, přemožená křečí, zůstala ležet.
Zatímco si Snivá zakrývala oči, Edgar přistoupil k mrtvole otce a vytáhl mu zpod čelistní kosti pistácii. Bez skořápky. Ta ležela muži v klíně rozpadlá na několik částí.
Sevřel v dlani zelené jádro a schoval si ho do kapsy. Pak vyvedl Snivou ven, zatímco se jeho otec stále díval ven skleným očima, stejně jako to dělal dlouhá léta.
Chodili spolu dál do školy a ze školy. Když se Edgarově matce vrátila barva, občas jim uvařila čaj. Pak spolu seděli u jejího kuchyňského stolu. Edgar nosil švestkový svetr a jádro pistácie v kapse. Otcovo křeslo odvezli dva dny po jeho těle.
Nic se nezměnilo. Proč by taky mělo.




čtvrtek 31. října 2013

Days of magic, Nights of war



Je teda halloween. Dneska v noci všechny ty duchové a příšerky vylezou z úkrytů a trošku se vyblbnou, než se zase budou před úsvitem muset vrátit zpátky. Představuju si, jak támhle někde v krajině anglosaské skřítkové a víly tancujou za světla posledních nevychcípanejch světlušek. Oslavujou konec keltskýho roku a začátek novýho. Neptejte se mě proč, ale na tyhle věci si potrpim. Když na ně myslim, v mý hlavě taky tancujou přichcíplý světlušky a kapradí se vlní pod poryvyma slanýho větru od moře. Podle keltů právě končí perioda léta a začíná zima. Hranice mezi světem mrtvých a živých se na tuhle noc stírá. Může se stát cokoliv. Ale zejtra ráno bude všechno zas takový, jako předtím.
Je to ironický: Před chvílí mi napsala kamarádka : 



"Opouštim loď Sladkovského, balim a nechápu, jak tu můžu mít tolik věcí."

Zvláštní. Jednu svou životní etapu definitivně ukončím k prvnímu dni keltskýho novýho roku.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě to, co napsala nerozbrečelo. Lhala bych dokonce, kdybych řekla, že jsem nezačala brečet hned. Je to legrační. Tolik slz za jedno číslo popisný.


Když se sama sobě snažim racionálně vysvětlit, proč nejsem schopná se při vzpomínce na ten starej třípokojovej byt uklidnit, napadá mě spousta důvodů. Třeba, že jsem tu strávila deset nezapomenutelnejch měsíců. Že jsem si konečně někde připadala jako doma. Že jsem milovala výhled do dvora, na kterým v každou roční dobu nehnutně stálo starý, modrý kolo. Že jsem vždycky měla s kým mluvit, když jsem potřebovala a že na mě nikdo nemluvil, když jsem nechtěla, aby na mě bylo mluveno.
Když sepíšu všechny tyhle důvody, je mi jasný, proč jsem smutná, když vím, že do toho bytu už ani jedna z naší fantastický trojky pravděpodobně v životě nevkročí. Jenže ani to nevysvětluje, proč je ten pocit tak nesnesitelnej. Chladnej až nelidskej. Vim, že to zní jako klišé a jako klišé bude znít pravděpodobně ještě plno vět, který se dnes chytám napsat, ale rve mi to srdce z těla.
Neumim moc mluvit o svejch pocitech. Možná proto o nich taky tolik píšu. V mý hlavě se někdy odehrávají věci, který nemají nic společnýho s tim, jak se v tu chvíli tvářím, nebo co dělám. Ale to neznamená, že je necítim naplno.
Pamatuju si to všechno. Od prvního dne, kdy jsem usínala v prázdný místnosti pod nezvykle vysokým stropem a cítila se tak trochu, jako kdybych byla u někoho na návštěvě. Vzpomínam, jak jsem na parapet pokládala truhlíky s bylinkama a doufala, že už to jaro nebude mrznout i jak jsem pekla mrkvovej dort Lence k narozeninám. Jak se nás jednou v malý kuchyni u malýho stolu sešlo šest. Na řady svíček hořící u okna a to, jak se leskly ve skle. Na řev kavek, který mě budily většinu letních jiter v sedm hodin. Na pračku, co tekla a karmu, která nehřála.
Nevim, co mam všechno říct, abych si připadala, že toho bylo řečeno dost. Všechen ten sentiment na mě dopadá v živejch barevnejch obrazech za chvíli přispěje k mojí totální dehydrataci. Jako by byly přímo přede mnou.
Koberec se skvrnama od čaje. Vůně Luciina vosku do aromalampy. Vrzání mý postele. Koláž fotek nad Lenčiným stolem. Keramická kočka v předsíni. Zvuky starýho činžáku. Honza tancující kolem pánve s rajčatovou omáčkou. Noční provinilej smích nad jídlem na dovážku. Křeslo pořád pokrytý oblečením. Litry a litry bílýho vína vypitý u animovanejch filmů.
Zejtra si tam půjdu vyzvednout posledních pár věcí. Do mýho pokoje za tu dobu stihli přinést dost divnou sadu skříní a vyměnit ošklivej koberec za ošklivější.
Někde na pobřežích Anglie se duše mrtvejch zvedají z hrobů za svitu dětskejch lucerniček, zatímco já se chystam jít spát. A až se probudim, světlušky už nebudou svítit, víly a skřítci budou mít pořádnou kocovinu a nic nebude jako předtim. Až na ten pocit, že mi něco chybí.
Začíná novej rok, ale neni mi z toho dobře. A to je dobře.

















úterý 22. října 2013

Václav Hrabě - Infekce

Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje



.......................................................
Čistě z obdivu, respektu a tak podobně




úterý 1. října 2013

Done

Končim.
S blogem. Se psaním. Se všim.
Motivace nula. Smysl nula. Nadějný vyhlídky v kopě hnoje.
It's been a pleasure playing with you, ladies and gentlemen.
J.



středa 18. září 2013

Edgar 1

            Poustevnický život Edgara Thomase začal, když si onoho slunečného květnového dne na dvoře školy uvědomil, jak hloupí jsou jeho vrstevníci. Zhnusení, kterého se mu dostávalo na každém rohu toho ústavu ho nejprve dohánělo k záchvatům vzteku, kvůli kterým se několikrát dostal do problémů s vedením školy, pak k slzám, osaměle roněným doma do polštáře a posléze do skořápky vlastního já, kterou odmítal opustit, ať už se dělo cokoliv. Ve škole mu říkali Edgare a on to považoval za úspěch, protože cítil, jak intenzivně to jeho osobu vylučuje z masy lidí, kteří na sebe nechávali volat přezdívkami. Jeho jméno bylo Edgar a nikdo na tom nemohl nic změnit. Pro všechny byl Edgar. Až na jeho matku, která mu říkala Ede a tak to bylo v pořádku. Matka měla vždycky pravdu a dělala správná rozhodnutí. Edgarův otec na něj nikdy nevolal, protože od doby, kam Edgarova paměť sahala, nemluvil. Seděl u okna ve svém křesle a hlava mu padala na rameno, zatímco se s několika hodinovými rozestupy pomočoval do obrovských plenek, které babička přinášela každý týden v úterý, když přicházela na pravidelnou návštěvu.
            Edgar měl starší sestru. Anna byla pětadvacetileté stvoření mdlého rozumu a lehkých mravů a žila v garsonce těsně vedle Edgarových rodičů. Edgar nikdy nepochopil, proč se rozhodla učinit ten směšný krok a přestala žít s nimi, protože celé dny stejně trávila u jídelního stolu v kuchyni, nohy pokrčené tak, mohla opřít paty o sedadlo židle, a buď hodiny civěla na malou televizi na chladničce, anebo vedla hovory s  matkou. Po zbytek času byla buď v práci, v místním supermarketu, kam si Edgar tím pádem nemohl chodit kupovat cigarety, anebo se ve své garsonce oddávala intimním radovánkám s některou ze svých dočasných vážných známostí.
Matce, jak se zdálo, to nevadilo. V jejím životě byly věci, se kterými se nedalo hnout. Anna byla jednou z nich. Mateřská láska jí zabraňovala, aby jí soudila a únava životem, který vedla, k tomu nijak nedopomáhala. Bylo jí skoro padesát, měla plavé našedlé vlasy, bledý našedlý obličej a velmi útlou postavu. Edgar miloval svou matku nade všechno na světě. Nikdy o tom nemluvil, nikdy jí to neříkal, ale v jeho očích stála na vrcholu křehké sociální pyramidy, která se zmateně bořila hned pod matčinýma nohama v pletených trepkách. Kdysi se někde dočetl, že ženy nemají ráda muže, kteří staví své matky na první místo. Tehdy o tom přemýšlel a nevěděl, co si myslet. Ženy byly ženy, jeho sestra byla žena, jeho babička byla žena. Desítky dívek v jeho škole byly ženy. Nebo budoucí ženy.  Některé hezké na pohled, některé chytřejší než on, pořád to ale byly jenom ženy. Mělo by mu na nich tolik záležet, aby jednoho dne kvůli jedné z nich začal přemýšlet, jestli jeho matka nezaujímá v jeho životě příliš radikální postavení? Sedával ve svém malém pokoji a zíral z okna, na stejné místo jako jeho nepřítomný otec a přemýšlel o věcech. Nenáviděl přemýšlet o věcech. Nenáviděl svůj pokoj a výhled na řadu dalších stejných činžáků se zelenými předzahrádkami. Přesto ho něco nutilo sedět a tupě zírat, zatímco jeho hlava zpracovávala vstřebané informace jako nějaký těžkopádný parní stroj. Nenáviděl sedět a tupě zírat. Nenáviděl, kolik jeho života vyplňovala prostá nenávist.
Toho večera, kdy potkal Snivou bylo venku asi pětadvacet stupňů a on měl na sobě svetr. Než odešel ven, seděl v obýváku a louskal pistácie a odkládal jejich slupky do popelníku. Přitom se díval na otce. Byl nemocnější než nemocný a smrt, která prýštila z jeho místa u okna, jako kdyby se se šířila vzduchem směrem k Edgarovi. Vstal a vrátil se k sobě do pokoje, kde vytáhl ze skříně starý zimní svetr v barvě švestky a oblékl si ho. Pak se vrátil do obýváku a dál louskal pistácie, chráněný vrstvou vlny před chladným ovzduším přelívajícím se k němu od otce. Ten slintal ve svém křesle a neříkal nic. Edgar vstal, položil mu na rameno pistácii a narovnal mu hlavu. Pak odešel.
Když pak o čtyři hodiny a dvacet minut později Snivá řekla, že je to moc hezký svetr, Edgar si v něm připadal ještě mnohem bezpečněji. Stáli oba u nízké cihlové zídky, na které seděly mouchy požírající bílou skvrnu trusu nějakého ptáka. Díval se, jak křivka jejího oblého ramena kontrastuje s ostře řezanou čelistí a připadal si, jako kdyby se ta chvíle chladu, kterou prožil před několika málo hodinami v dosahu otcova křesla, nikdy neodehrála. Byla natolik vzdálená tomu momentu dokonalého klidu, který mu její slova nečekaně přinesla, že se zdálo, jako kdyby náhle žil útržek cizího života.
            Domů se vrátil zmatený. Pistácie z otcova ramena se sesunula do jeho klína a tam ležela bezvládná a pootevřená, stejně jako jeho ruce. V noci se mu zdálo o švestkovém svetru v nadživotní velikosti, který ho objímá a konejší.
            Druhý den na něj Snivá čekala před domem, aby ho doprovodila do školy. Nikdy předtím se na tom nedomluvili, ale ona tam stála, téměř nehybná a klidná, taková jaká byla vždycky a vlasy se jí lepily do pramenů pod náporem mírného deště.
            „Ahoj.“ Řekl Edgar.
            „Ahoj.“ Řekla. Pak se vydali směrem ke škole. A pak už tomu tak bylo vždycky. Každé ráno čekala před jeho bytovkou, vedle pouliční lampy, na rozpraskaném kusu asfaltového chodníku. Povídali si o věcech. O tom, co viděli v televizi, co četli. Vyprávěla mu o svých kamarádkách. On jí zas o své matce. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Jednou dokonce projevila zájem se s ní setkat. Bylo to cestou ze školy a všechno v její řeči těla napovídalo k tomu, že by byla ráda, kdyby jí doma představil, tak jako to udělala ona s jejími rodiči. Edgar zrudnul a na chvíli ztratil řeč. Pak už se nikdy na jeho rodinu neptala.
            Ve škole spolu nikdy nemluvili. Jejich přátelství končilo u bran školního dvora. Procházeli ho mlčky, přesto, že stále vedle sebe. Vstupní dveře budovy školy je rozdělilo na několik hodin úplně. Když se náhodou potkali na chodbě, nezdravili se, jen občas si vyměnili pohledy. Přesto, že je všichni vídali přicházet a odcházet spolu, nikdo se jich na to nikdy neptal. Edgara jednoduše proto, že neměl s kým se o tom bavit a kamarádky Snivé se nikdy nedostaly dál, než k rádoby chápavým pohledům, které na ně vrhaly, kdekoliv se vzájemně míjeli na pozemcích školy.
            Doma se Edgar přestal mlčky dívat z okna a začal nosit švestkový svetr. Většinu času trávil čtením.
            „Proč je tak nenávidíš?“ Zeptala se jednou Snivá, když spolu jednoho odpoledne odcházeli směrem k domovům.
            „Koho?“ Zeptal se, i když vlastně nemusel.
            „Všechny krom mě.“ Její upřímnost mezi ně dopadla strohá a účelná.
            Díval se na gumové špičky svých bot hodnou chvíli, než odpověděl. Poustevnický život Edgara Thomase procházel těžkou zkouškou.
            „Nerozumí věcem.“ Řekl nakonec opatrně. „To se mi hnusí.“
            „Jakým věcem?“
„Těm, kterým já a ty rozumíme.“ Odtušil. Dívala se na něj zpoza hnědých řas a vypadala rozčíleně.
„Myslíš, že rozumíme tomu, čemu ostatní ne?“
            „Ne.“ Řekl. „Vlastně ne.“ Připadal si poraženě a poníženě pod jejím zkoumavým pohledem.

Zavěsila se do něj a její bledá ruka spočívala na jeho předloktí celý zbytek cesty domů. Poustevnický život Edgara Thomase procházel skutečně těžkou zkouškou.


čtvrtek 12. září 2013

bez příkras


Zbyly mi 
obřezaný zbytky stínů
válečná potrava knězů
pláč pro mrtvý koťata
v krustě křečí a křiku
chroupu krvavý kříže

příčetnost odešla
bez propuštěcího protokolu

středa 4. září 2013

Jednosměrná letenka

Jsou věci, který jsem nikdy nikomu neřekla, protože se zdálo, že je nikdo nechce znát. Teď, v době, kdy se všechno zdá malicherný a čas utíká moc rychle, než abych byla schopná zastavit přval blížících se katastrof, pro který nemám název ani nevím, odkud přicházejí, připadá mi důležitý o nich mluvit. O chvílích. O úlomcích. A zvlášť o tomhle.

Ten moment, kdy jsem seděla v letadle, tenkrát poprvé v životě, a dívala se do mlhy venku. Přede mnou nebylo nic a za mnou všechno a nic zároveň. Jedinej známej svět se ztrácel pod mrakama, několik kilometrů pode mýma nohama. Ten útržek času, kdy pode mnou mizely jistoty a lidi, který jsem milovala, přesto jsem se je rozhodla opustit, abych se zbavila úzkosti duše, jejíž příčině jsem vlastně nikdy pořádně nerozuměla. Prázdnota, která se lepí na vlasy vzadu na krku společně se studeným potem. Pocit neodvratného udušení něčím, co v hrdle vlastně vůbec není. Zvláštní mrazení při pohledu na zamilovaný pár na sedačkách vedle mě. V tu chvíli jsem ještě nechtěla zpátky, ale měla jsem vědět, jak fatálně měním povahu života, nad kterým mi moje chorá mysl nejspíš nikdy nedovolí mít vládu, ačkoliv se sama sebe snažím přesvědčit o opaku. Bylo to lehčí než mělo být, existovat tam nad shluky mračen, poslouchat mrazení v palcích na nohou, třas rukou a vibrace, ve kterých jsem měla vytušit spíš intenzivní volání započínajících chyb, než vzrušení z neznámého.

Říkají, že nic není napořád. Že chyby, který člověk udělá v mládí jsou jen chybama z mládí. Budou to tvrdit, kamkoliv, kam přijdu. Na úřadu práce. Ve skupinový terapii. Na baru i v gynekologický ordinaci.

Ráda bych věděla, jestli někdy seděli v letadle a věděli, že už není cesty zpět.



sobota 24. srpna 2013


Poslední sten a potom konečně
bylo ticho
vybombardovaná prázdnota.
Tamtamy minulejch let
zapomněly znít

A potom konečně 
bylo ticho
bez vůně
bez chuti
bez návratu

čtvrtek 11. července 2013

Ostrovní národ

A tak si tak říkal, když táhl igelitku s masem z Lidlu domů, že to za to snad ani nestojí, tyhle stresy nad ubývajícíma vlasama. Udupanej podrážkama buržoazních dní, vláčel se alejí, míjícími stíny stromů a rozčilovalo ho to na neúnosnou míru, jak chladné pruhy na chodníku musel hned zas opustit. Protože jinak by to nešlo. Věci musí přeci nějak postupovat. Nemůže zůstat stát na zámkové dlažbě v modrém přítmí, který vrhá městem unavená lípa nad ním.
            Byl červenec. Bylo horko. Při pohledu na okraj dávno vyschlé kaluže v nerovném chodníku si vybavil mapu světa. Hnědé okraje jako pohoří lemující pevninu v šedém asfaltovém moři. Ostrov ztracený v horku města , udupaný podrážkami buržoazních dní, kde nějaký další občan vláčel vedrem igelitku s flákotou a pomyslel, že přeci nemůže jen tak zůstat stát ve stínu stromů. Třeba ta lípa nad ním definovala střídání dne a noci toho ostrova, její seschlá a stokrát zmrzačená koruna jako ústředna toku času malých, nicotných světů.
            Byl červenec, mražená zelenina se v tašce pomalu rozmrazovala a on věděl, že až jí doma vybalí, na všem ostatním se budou lesknout kapky teplé igelitkové rosy.
Miluju Markétu, blesklo mu hlavou. A od toho momentu už bylo všechno až do večera na nic.
Doma nad digestoří schovával pohlednice. Ten večer strávil vsedě na balkóně, díval se střídavě do sídliště a do pohlednic, které si seřadil na zemi tak, aby tvořily podle místa odeslání mapu. Chyběla mu celá Asie a Amerika. Měl jednu z Moskvy. Jednu z Egypta, tím byla Afrika odbytá. Miluju Markétu.
            Markéta byla hlučná a hloupá, poměrně tlustá a o nic se nezajímala. Všichni věděli, že Markéta je kráva. Všichni tvrdili, že Markéta je kráva. On tu seděl nad pohlednicemi a miloval Markétu. Její ramínka od podprsenky viditelná pod tričkem Adidas, způsob, kterým se nakláněla, když jí někdo připaloval cigaretu, jak seděla se zkříženýma nohama na lavičce u pískoviště a dívala se, jak její syn rozhazuje kolem písek.
            Opíral se o chladnoucí zábradlí balkónu a hlavu otočil směrem k tomu pískovišti, které už dávno zelo prázdnotou. V domech nad ním se modře rozsvěcovala okna. Odešel spát s nejasnou myšlenkou, že miluje Markétu.

 Druhý den ráno se probudil s další hrstkou černých vlasů rozhozených po polštáři a rozhodl se je ignorovat. Rozhodl se je ignorovat tak vehementně, že mu za chvíli připadalo, jak by mu slézala z hlavy i kůže, ne jen vlasy. Ignoroval to tak silně, že nemohl myslet na nic jiného, než na to, jak moc to ignoruje. Horko bylo k zalknutí a panely jeho bytu ho uvnitř konzervovaly jak zvíře ve formaldehydu. Byl mokrý potem, plný vrásek a línal. Pomalu, ale neodkladně. Kdyby tu tak byla Markéta. Položil by jí hlavu do výstřihu, obtočil kolem ní ruce a zabořil by se do ní jak dítě do gumy nafukovacího hradu. Představoval si jí nelogicky chladivou. Jiná být nemohla, bledá a samá vlna, záhyb, útočiště. Opak rozžhaveného panelu.       
     Byla sobota a tak se šel projít, došel k nejbližšímu rybníku s ručníkem přes rameno a pak se ležící na zádech díval, jak po zemi pluje jediná bílá skvrna mraku. Parno. Pařák. Představoval si napařovací mřížku na knedlíky, tu skládací kovovou věc, která po dlouhém používání rezla v pantech a na kterou se lepily kusy těsta. Slizké a slizštější. Přál si, aby mu toho rána někdo byl udělal snídani a aby spolu seděli v kuchyni nad hrnkem čaje a povídali si o věcech, prostých a nekomplikovaných, čistých ve svojí podstatě. Nemuselo by to být zrovna s Markétou. Prostě s někým. Seděli by a chroupali polomáčené sušenky, paty na sedáku židle, pod níž se líně povalují shozené pantofle. 
    Ale místo oho byl tady, u rybníka, kde děti ječely, asi proto, že ještě měly proč a on myslel na malý ostrůvek betonové kaluže a jak je v něm asi teď, když slunce vystoupalo k poledni a jestli si jeho obyvatelé taky připadají, jako kdyby dny nikdy nekončily, když je poledne a večerní chlad jakoby byl kdesi v nedohlednu. Dny člověka nemají konce, stejně tak jako nekončí proudy myšlenek a záchvěvy neurčitých každodenních emocí. Pořád dokola, jako Země kolem Slunce, jako Slunce kolem té lípy, co hází stín na malý betonový národ. Přál si trochu stínu, trochu noci ve své přehřáté hlavě.
         Cestou od rybníka se ploty táhly v dlouhých rozmazaných čarách a vlastní stín se mu vláčel těsně za patami, jak zíral do slunce. Miluju tě, Markéto, Miluju tě, Markéto, protivná mantra, která ho pronásledovala kamkoliv šel. Ve skutečnosti si ani nebyl jistý, jestli skutečně miluje Markétu. Když jí pak potkal ve výtahu, pozdravil, tak jak by to udělal každý soused a díval se, jak se jí pod tílkem rýsuje guma od tepláků zařízlá v pase, prost veškerého zaujetí. Pak se zas rozloučil, když dvě patra pod ním vystoupila. Jakmile se za ní zavřely dveře, už jí zas miloval.
            To odpoledne si na gauči v obýváku snědl řízek z masa, které dotáhl domů v tašce. Při tom, jak se rozhodl, si ujasňoval životní priority, věc, kterou nedělal už od doby, co se po základce rozhodoval kam na učňák. Sedm dní nato ho podle intenzivního zápachu, který vydávala jeho mrtvola zanechaná v horkém bytě, našla policie přivolaná pošťačkou. Ujasnil si životní priority na špatném místě ve špatnou dobu, upřesnil si smysl života někde na půl cesty mezi Lidlem a parkovištěm u rybníka.
          Vlasy na bílém polštáři, Markéta, balkón s podlahou vyhřátou tak, že se po ní nedalo chodit, národ ostrova pod lípou. Byl červenec. Samozřejmě, že bylo horko.

                  

       


pondělí 24. června 2013

Pondělní

Únava mysli
únava kostí
snídám svůj další bledej den
na úpatí hory nejistoty
cizí boty pod schodama
zírají mi do očí
výmluvný a chladný
a nebe ocelový

všude je stejně, 
když prší,
mě volá domů
přes vlny, přes pole
přes betonový náměstí plný vzpomínek
snad bude líp až zase uvidim
koberec politej malinovkou
snad bude líp až zase uvidim
všechny ty věci
co mě kdy svazovaly
k pilířům nesvobody
řetězem úlevy
snad bude líp 
až zase uvidim
jak je to všechno bezcenný

pátek 31. května 2013

Sentiment pátečního rána

Nepoznávám nebe
V tuhle hodinu hledívám na něj z okna
a kouř aut na něm sražený 
je nesourodej jak můj svět

jak přechozená chřipka
se změní v nevyléčitelnej mor
už je tu zas a kouše mě do krku
čím dál tím shnilejší
vrácíš se zpátky
a přes smrad druhýho břehu
co neseš s sebou
necejtim svoje rány krvácet
neni tu pro mě další svět
jenom podpatek v hřbitovní hlíně
a kouř sraženej na okně

středa 29. května 2013

stůl

Jak banální,
jak tichá
moje každodenní dávka ponížení
v růžový misce snídaně
chroupu léta hrůzy ze samoty
zatimco mi objímáš ramena
a do vlasů
zřídlých smutkem peroxidu
šeptáš mi
že je to dobrý
že ode dneška jsem
bezpečněě šílená



neděle 26. května 2013

Přehlcení

Sonety pompézní lásky
s vlnama řek, světly nočních ulic
s tím vším
a tak
chci ti skládat pod vlivem vína
na obrubníku prázdnejch slov
chystat do sítí smysl
Zahrnout citem,
pak se zahrnout hlínou
a spát.

chci se zahrnout hlínou
chci tě zahnout sebou
a spát

čtvrtek 23. května 2013

Inkarnace

Už jenom smrt
jen smrt mě vrátí v tělo
co němé čeká
na vpád rozumu
jen smrt mě vrátí
v zimní noci
kdy jediný svíčky
byly hroty prstů
přesto dost hřejivý aby mi roztavily
křehký kolečka příčetnosti
už jenom smrt
jen smrt mě vrátí do těla

středa 22. května 2013

Krmení

Jsem věc.
placenta plná citu
v obalu slin všech mrzkejch polibků
Jsem věc
útěcha mrtvejch přežitků
plodová voda zbytečný lásky
vysaj mý zoufalství
vyživ svý stíny
vezmi si všechno
vymaž mě z povrchu
Ze mě

neděle 19. května 2013

Svatební

I am
in pain
prsten z ostnatýho drátu
před oltářem z iluzí
já jsem
v bolesti i ve zdraví
bez tebe radostí
I am
in pain
dokud nás smrt nerozdělí

úterý 14. května 2013

Bez obličeje


Počítali jsme
pouliční lampy
vrávoravou chůzí
sem
nikoho tu neznam
a tak si dělám známý
nikoho tu neznám
one, two, tři
každou rozepři
je třeba rohřešit
řešíme dalším lokem
Rozbitá a na kaši
potřebuju opraváře
Jak rozvrzaná loutka.
šroubovák, kleště
na kůži to zebe
nikoho tu neznam
tak si dělám známý
nikoho tu neznam
ani tebe

pátek 10. května 2013

Homesickness

Divný představy
Divný sny
V polospánku léčím vzdálený rány
žije ve mně
oheň
Zabalenej v tvojí kůži,
Tichej a trpělivej
stejně jako já
Vytrženej z kontextu



neděle 5. května 2013

Zázraky života

V ulicích páry,
stánky s párkem v rohlíku
zelený spáry chodníku.
mizí pod botama
všechny stopy po mě
zahladil Máj

někde asi rozdávaj
propustky z ústavu

Šílenci v ulicích
najednou vidí
ranní slunce v sakurách
čerstvej vzduch po dešti
kavárny jak mešity zamilovanejch vzdechů
a lavičky jak hotelovej pokoj pro dva

všechny ty zázraky života
všechny ty malý věci
který jsme spolu
nestihli zkurvit




sobota 16. února 2013

Sigh No More - William Shakespeare



Sigh no more, ladies, sigh no more.
    Men were deceivers ever,
One foot in sea, and one on shore,
    To one thing constant never.
Then sigh not so, but let them go,
    And be you blithe and bonny,
Converting all your sounds of woe
    Into hey nonny, nonny.

Sigh no more ditties, sing no more
    Of dumps so dull and heavy.
The fraud of men was ever so
    Since summer first was leafy.
Then sigh not so, but let them go,
    And be you blithe and bonny,
Converting all your sounds of woe
    Into hey, nonny, nonny.



Neumím mluvit

Je moc věcí, který neumim říct a ani nevim jak. Pod okapem dní odplouvaj pryč aniž by o nich kdokoli věděl. A hlavně ty.
Jednoho dne si to bud vyčítat, že jsem mlčela celou tu dobu, kdy bylo co říct. Ale co vím, třeba by to bylo k ničemu, všechny ty slova. Zbytečný, trapný, nesmyslný. Nevyslyšený. Nechtěný.
Vzít kus duše a ztvarovat jí do do slov, vyslat jí vpřed, aniž bych věděla, co se s ní stane, až dorazí do cíle.
Mlčela jsem roky a roky. Pamtuju si chvíle, kdy jsem mluvila s úplně cizími lidmi a nechávala je , aby se na mě dívali, jak se rozpadám na kusy, jen pro pocit, že někdo poslouchá.
Kam odejsou slova, když odejdu já? Budou se mi pořád držet za zády šeptat mi do ucha všechno, co jsem nestihla vyslovit?
Vědět tak, co chceš slyšet.

čtvrtek 14. února 2013

Přítel

(z 25. září 2010)

I to, co bylo z kamene
hnije.
Ráno má záchvat
epilepsie.
Vinu
si odlíčim společně s řasenkou,
která se ti obtiskla
úplně všude.
Máš fleky na rukou,
na zádech
v hlavě,
nikdy mě nesmeješ.
Nikdy se už nedostaneš
zpátky na začátek,
k dominu a deskám,
z týhle postele.

Havran


(Z 16. prosince 2009)


Byl jeden z těch horkých letních dní, kdy si člověk říká, že se zaručeně musí upéct a chcípnout. A jestli se neupeče, tak se alespoň zblázní. Nutno podotknout, že já už vlastně balancoval na pokraji šílenství pěknou řádku měsíců, takže jak jsem se tak plahočil po rozžhaveném chodníku, nemohl jsem se vyhnout myšlence, která mi potutelně radila zůstat ještě chvíli v téhle výhni, sednout si třeba na obrubník, vystavit se slunci a čekat, nechat si tu výheň prolézt hlavou. Hrozně moc mě zajímalo, co se s člověkem stane, když jeho mysl překročí pomyslnou hranici bláznovství. A byl jsem někde v koutku duše ochoten riskovat vlastně všechno, včetně doživotních halucinací, šílených migrén nebo závislosti na uklidňujících prášcích. Vlastně všechno bylo lepší než tenhle rádoby život, co jsem teď vedl. Tu sebezničující myšlenku jsem nakonec zaplašil a odplazil se domů. Pardon. Tam, kde jsem bydlel. Můj poslední domov odešel společně s ní.
Odhodil jsem klíče na jídelní stůl (nikdy jsem na něm nic nejedl), otevřel okno, posadil se na parapet, vytáhnul balíček cigaret, zapálil si a pozoroval celkem nezajímavou městskou krajinu pode mnou. Vlastně ne, já nepozoroval. Čuměl jsem. Takhle to jednou řekla ta bába z bytu pode mnou. Bavila se na schodech se sousedkou od vedle a netušila, že jsem zrovna o patro níž a otírám jí psí hovno ze své podrážky na rohožku. "Pořád tam jenom sedí, kouří a čumí." Tak to řekla. A tak jsem seděl, kouřil, čuměl. Představoval si milion způsobů jak tu krávu systematicky umučit. Představoval jsem si, jak nemůže z bytu, celé dlouhé týdny. Bez jídla, bez elektriky s nefunkční klimatizací, zabedněnými okny, odpojenou vodou, telefonem…odříznutá od světa. A pak, když už by nemohla vyčerpáním ani chodit, přisunul bych jí před dveře vodu a trochu jídla. Samozřejmě, nasoukala by to do sebe a tím si zachránila život. Ale na jak dlouho? Dokud bych jí nenechal zase vyhladovět. A pak znovu. Voda a jídlo. Jen málo. Moc brzo by jí došlo, jak vynalézavá je to hra. Pro jednu stranu i zábavná. Jednoho dne by vodu prostě nevypila, jídlo nesnědla. A pak by umřela hlady. Ne, počkat, to by ta bába nezvládla. Umírání hladem je poměrně bolestivé. Asi by se otrávila prášky na spaní, nebo tak něco. A nebo si podřezala žíly. I provaz by se určitě našel.
Z vedra venku začal foukat lehký vítr a příjemně mi ovanul obličej. Trochu jsem se probral a odstrčil myšlenky na vraždu někam stranou. Stejně by to nevyšlo. Ne tady v domě. Musel bych jí odvést někam hodně daleko, kde nejsou lidi. Nebyl bych dobrý vrah, v mém plánu bylo plno mezer. Tady by se určitě brzo dovolala o pomoc, nebo by jí přišli navštívit nějací příbuzní. Smečka nevděčných parchantů, kteří z ní stejně jenom tahali důchod. Možná jsem měl být rád, že nikdy žádnou rodinu mít nebudu, teď,
když už nebyla naživu. A s někým jiným? Proboha! Jen při té představě se mi dělalo zle od žaludku. Tady nebyl nikdo jiný. Už takovou dobu tady nikdo takový nebyl. Od chvíle, kdy jsem se stal alespoň natolik dospělým, abych si uvědomil vlastní osobnost a preference, pro mě ve světě přestali být lidé, kteří by mi rozuměli. A pak přestali existovat i ti, ze kterých se mi nedělalo zle. Kromě ní, samozřejmě. Dojemné. Dlouhou dobu mi to tak připadalo, když jsem býval ještě zamilovaný a dokonce vlastní knihy jsem kvůli ní prodával, abych jí uživil. Zvláštní, jak se v člověku probudí ty základní pudové potřeby, jako třeba nutkání zajistit svou samičku a ochránit svoje plémě před nehodami, které by mohly narušit jeho vývoj v jejím těle, když je navštíví ten šlechetný, čistý cit lásky. Spermatem nesmíš plýtvat, člověče, nebude tady věčně tak spolehlivě fungující. Musíš si hýčkat svou ženu, to ona ti zaručí, že tvůj rod nevyhyne.
Ale ona byla fakt úžasná. Opravdu jediná, vedle které jsem si nepřipadal jako totální exot, odpad společnosti, která sama se mi zdála být hromadou odpadu. Neměla nic z tuposti davu, kterou jsem si schválně v sobě představoval pokaždé, když mi bylo špatně a potřeboval jsem se vyzvracet. Všechny ty obličeje. Podvědomí. Necítil jsem odpor k lidskosti těla, když jsem s ní spal. Musela být nějaká jiná. A nebo jsem si to jenom vnutil, abych se nezbláznil. Teď mi to docházelo. Mohla se klidně postupem času stát něčím, čím je teď to prase, co suší 4 metry pode mnou na balkóně svoje zašlé kalhotky a podvlíkačky jejího manžela. Tlustá, ufuněná domovnice. A já bych byl její muž, troska celé dny zašitá ve svojí pracovně, psal bych ta svoje díla, která nikdy neměla význam, než jenom ubohé plácání slov do notebooku. Slova v líbivých větách, náš denní chléb, naše spása. To "Pche", které jsem si pomyslel mi bezděky vylezlo ze rtů. Vždycky říkala, že jí to nevadí, že nemáme moc peněz. Taky že jsme jich moc neměli. Nikdy jsem nepsal dobře. Těch několik málo knih, co mi vydali se sice prodalo, ale peněz z toho bylo víc než jen málo. Tak jsem si přivydělával články do novin, ale to se nedalo vydržet. Bál jsem světa a psát o něm bylo zničující.
Zhasil jsem cigaretu o parapet a hodil jí pod sebe. Stále teplá se zachytila v košíčku, nebo spíš koši jedné z obrovských tělových podprsenek. Potlačil jsem touhu za ní plivnout a zapálil jsem si další.
To okno opravdu neskýtalo žádný zábavný, nebo oku lahodící výhled. Byl spíš dost bezútěšný. Nebylo tu nic než industriální část města, několik fabrik na nedůležité plastové věci a pravda, pár docela estetických kopců za městem. Celek by se dal označit spíš za avantgardní, než hezký. Já bych to teda tak napsal, kdybych ještě něco takového dělal. Bylo to depresivní. Stejně mi to nezabránilo v tom okně hodiny a hodiny denně vysedávat. Dole pode mnou se betonové střechy nižších domů vrstvily jedna za druhou, sem tam přerušené něčím trochu, ale opravdu jenom trochu poetičtějším. To trochu poetičtější byla třeba červená střecha rodinného domu, nebo sem tam nějaký strom. A pak tam byl dům. Starý, opuštěný. Na jednom z těch zelených kopců v dálce. Mívala ráda taková místa, vodila mě v noci na hřbitovy a na podobná, stejně děsivá místa, vyžívala se ve vlastní hrůze. Mě to moc nebavilo.
Dokouřil jsem, chvíli se bavil mířením do druhého tělového košíčku s kosticemi, pak jsem spolehlivě minul, odešel do ložnice a tam jsem usnul.
Když jsem se probudil, bylo už šero. Budík ukazoval dvacet hodin a třináct minut. Zvonek u dveří řval jako šílený. Za dveřmi stála sousedka s obrovskou podprsenkou napjatou mezi dvěma rukama jako houpací síť. Uvnitř se povaloval můj vajgl. Začala na mě křičet, že tohle tolerovat nebude. S jistým odporem jsem vylovil z podprsenky zbytek cigarety, poslal jsem jí do prdele a zabouchnul dveře.
Byt byl prázdný, až na absolutní ticho, které přerušovalo jenom téměř neznatelné vrčení mrazáku. Zase jsem neměl co dělat a tak jsem se vrátil do okna, tentokrát bez cigarety a vyhlížel směrem k tomu starému domu na kopci. Od chvíle, kdy jsem si ho všimnul, tam stál víc než provokativně.
Jasně. Stejně bych to jednou udělal. Sebral jsem müsli tyčinku, baterku, hodil to do batohu a odešel tím směrem. Stejně jako tehdy. Věděl jsem, že se tam zase složím, nebo něco podobného. Že budu sedět na zemi, jíst tu její oblíbenou müsli tyčinku a brečet, nebo tak něco. Chovat se úplně špatně.
Psycholog by mi to zakázal. Tohle byla přesně ta špatná reakce. Na místa, která vám připomínají partnera by se člověk měl vracet až potom, co se se ztrátou vyrovná. Ale já přeci jsem vyrovnaný. Relativně v klidu jsem procházel městem a kromě důchodců, dětí, pubertálních spratků, matek kolem čtyřicítky, otců po padesátce, dětí předškolního věku, dětí školního věku, vysokoškoláků, mladých párů a dalších mě nic neštvalo.
Světlo bylo namodralé. Pořád mi přišlo, že světlo je namodralé a sterilní. Takové to světlo, ve kterém sedíte v prázdné koupelně ve vaně a díváte se do vody, která se trochu čeří. Nic víc. Pořád tu nebylo nic víc, než to světlo. Ve dne, v noci. Pronásledovalo mě úplně všude a rozčilovalo mě. Jen někdy víc a někdy míň.
Narazilo do mě dítě na kole. Zařval jsem na něj a pokračoval v cestě. Kdyby mě teď viděla, možná by se divila. Vždycky o mně těm svým kamarádkám vyprávěla, jak jsem hrozně tolerantní a milý. Citlivý. A co z toho, milá Marto, Petro a Vilmo. Jsem tolerantní, milý a citlivý. Její kamarádky byly primitivní slepice, jako většina primitivních slepic na téhle planetě.
Prošel jsem městem a zamířil ke kopci. K domu nahoru vedla stará rozmlácená cesta, která mi byla hned víc sympatická, když jsem zjistil, že na ní nikoho nepotkám. Vláčel jsem se do kopce a slunce zvolna zapadalo. Než jsem dorazil nahoru, byla úplná tma. Dům, velký, kamenný dům s věží obklopený stromy byl možná ideální místo pro bobříka odvahy skautského tábora. Pro mě ne. Ale vytáhl jsem baterku a zastavil se u branky. Byla zrezivělá tak moc, že stačilo do ní trochu strčit a s výmluvným zakňouráním se otevřela. Procházel jsem kdysi udržovanou zahradou, kterou teď zarostla tráva. Šílela by tady strachy, to by se jí líbilo. Bičovala svoje emoce na nevyšší únosnou míru. Z těch jejích hřbitovů jsme většinou oba s řevem utíkali. Ne, nestačilo se projít kolem náhrobků. Ona se dívala větracím otvorem do hrobky.
A já teď lezl přes živý plot ke dveřím. Nechápal jsem vůbec, proč to dělám. Baterka se mi klepala v
ruce. Dveře byly asi tak dva metry vysoké, dřevěné a stejně tak jako branka dlouho neodporovaly, když jsem se je snažil otevřít. Vzduch vevnitř páchnul zatuchlinou a smrtí. Tak takhle to vypadá v hrobě.
Všudypřítomná tma se na mě lepila ze všech stran, tekla mi do plic nosem i ústy a pak mě s nenucenou přítulností začala dusit. Na několik sekund, které se zdály být dlouhé jako minuty, jsem propadl hysterii. Rozsvítil jsem baterku a sípavě se nadechnul, jako někdo, kdo se právě vynořil z vody. Do kuželu světla se valily kotouče stříbřitého prachu pokaždé, když jsem došlápnul na zem. Téměř jsem cítil, že stojí za mnou, opírá se o mě zády a srdce jí rychle buší.
Ach, má lásko. Tvá nelidská dokonalost teď hnije v dřevěné krabici dva metry pod zemí. A já tam hniju s tebou.
Stoupal jsem po schodech do prvního patra, nechápal jsem svoje vlastní počínání, šílel hrůzou z toho úzkostí naplněného prostoru a čím větší byl můj strach, tím víc jsem si uvědomoval, jak malá je šance, že se někdy obrátím čelem vzad a dobrovolně opustím tuhle dobrovolnou cestu do pekla.
Topil jsem se ve sračkách. V bolesti co mi zatemňovala mozek, mučila tělo, otupovala smysly. Poskakující světlo baterky přejíždělo po dřevěných stupních. Procházel jsem se v noci po domě, kde nejspíš někdo někdy zemřel, nebo někoho zavraždili. Proč by se sem jinak nikdo nenastěhoval?
Proč by nechali tohle monstrum chátrat až do tohohle stavu? Vůbec se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tu být, nepamatoval jsem si cestu sem a jak jsem v mozku pátral jak chtěl, nemohl jsem přijít na to, co tady vlastně hledám. Musel jsem být šílenější, než jsem plánoval být.
V horním patře bylo několik místností. Stál jsem dlouhou dobu na chodbě, co je spojovala a nevěděl, jestli do některého z nich vstoupit, anebo odejít. Nakonec jsem vytáhnul cigaretu, zapálil jí a podpořen jakousi falešnou jistotou bezpečí, kterou mi skýtala, jsem špičkou boty strčil do nejbližších dveří. Nekladly žádný odpor, naopak se rozletěly větší rychlostí, než jsem čekal. Žádné panty nezaskřípaly. Zevnitř se ozval šustot a rána, jako když něco těžkého dopadne na zem. Kdybych měl zbraň, začal bych bezhlavě střílet kolem. Takhle jsem jenom stál a hodně se bál. Pak ze dveří vyběhla krysa. Prosmýkla se mi kolem nohou. Jestli budu pokračovat, tak se za chvíli poseru strachy. Doslova. Stisknul jsem baterku v ruce, potáhnul a vstoupil do temné místnosti.
K mému překvapení tam nebylo nic jiného než stůl a židle. A obrovské okno s těžkými zaprášenými závěsy, které určitě kdysi nějakému obéznímu parchantovi dodávaly pocit majestátnosti, když seděl toho zdobeného stolu a hrabal se v papírech. Musel mít tuny papírů. Anebo se v nich schovávaly děti, když si hrály. Teď by se do nich nikdo neschoval. Byly plné prachu a pavučin. Dovnitř padalo mdlé, mrtvé světlo. Přesně takové, jaké umí vytvořit jedině noc. Osvětlovalo špinavou podlahu a lesklo se na zaprášeném stole, lepilo se po prázdných bílých stěnách. Přepadla mě náhlá iracionální touha tu zůstat. Všechno bylo klidné. Statické. Žádné šílené stíny v rozích, žádný starý nábytek. Jen stůl, okno. Ticho. Oproti šílené spleti starého nábytku v ostatních pokojích tady existovalo něco přirozeného.
Došel jsem až ke stolu. Ležel na něm nějaký list. Strana vytržená z knihy. Vzal jsem ho a otočil popsanou stranou k sobě a pokusil se přečíst vybledlá písmena na špinavém papíře. Některá slova už téměř zmizela z jeho povrchu. Byla seskupená do veršů. Nikdy jsem moc nečetl básně. Vlastně ani nevím proč. Byly to snůšky keců. Vždycky jsem si myslel, že jsou to jenom snůšky keců, o kolo kterých vznikaly další a další kecy.
Vlastně jsem o tom byl pořád přesvědčený. Zvedl jsem list k očím a přečetl první řádek, na který mi padl pohled.
- nad jménem dívky nadvzdušné,jež byla mou a teď už ne.Byly to kecy. Musely to být kecy. Jinak bych tu nečetl po tmě ve starém domě blbou báseň vyrvanou z knížky. Všechno to byly kecy. Byla mou a teď už ne. Co to je? Jasně že byla mou a teď už ne. Vlastně ne. Pořád je moje. Vždycky bude moje.
Udělal jsem pár kroků po místnosti, vdechnul další dávku nikotinu.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybácha v strachu,dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničnějenom to a víc už ne.

Opřel jsem se o stůl a několikrát zhluboka vydechl. Bylo tu několik možností. Zaprvé, hned teď odejít a uklidnit se, anebo to dočíst. Cesta zpátky domem nějak nepřipadala v úvahu. Díval jsem se na otevřené dveře, které vedly do tmy.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicívstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní….

Začetl jsem se do toho. Tohle jsem se učil na střední škole. Havran. Nikdy předtím mi to nedávalo smysl. Teď bohužel ano. Cigareta, kterou jsem hodil na zem pořád ještě hořela, baterka ležela rozsvícená na desce stolu, stěny byly prázdné.
Začínal jsem trpět iracionální touhou jít k oknu a nechat toho ptáka vletět dovnitř. Toho ptáka, který tam nebyl. Nikde nebyl žádný pták. Strašně jsem si přál, aby tam v tu chvíli mohla stát se mnou. Chtěl jsem, aby se mi zase opřela zezadu o ramena, přitiskla se mi k zádům a četla se mnou. Jenom jednou, naposled. V tomhle šíleným domě. Jenom to a víc už ne.

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v rájitu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -havran dí: "Už víckrát ne."

Rázem jsem se stal tím člověkem, kterému si stávají zvláštní věci. Tím člověkem, o kterém se mluví. Tím, o kterém se mluví, protože se díky těm zvláštním věcem zbláznil. Mluvilo to na mě. Ten zkurvenej papír, ty slova na mě mluvily. Přímo na mě. Nebylo to normální, vůbec jsem tomu nevěřil a tím větší byl vztek, co ve mně kypěl.
Upustil jsem papír na zem, sebral baterku za stolu a vší silou co jsem v sobě našel, jí hodil proti stěně. Sklo se rozprsklo na desítky malých kousků, které teď ležely na starých parketách. Nebylo mi líp. Už nikdy mi nebude líp, on to řekl, ten Havran. Teď mi to řekl! Za všechno mohl ten pták. Papír. Slova na papíře. Ne, to přece nebyla pravda, uvažuj. Je to všechno jenom hloupý vtip někoho, kdo má hodně morbidní smysl pro humor. Nějak věděl, že sem budu chtít jít. Sledoval mě celou tu dobu. Teď se odněkud dívá a směje se. Právě teď. Uvažuj. Ne. On se dívá.
Vrhl jsem se na podlahu a chytil cár do rukou. Tak dělej, co pro mě máš dál?

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"Havran dí: "Už víckrát ne."

Ale ne, takhle jsi to nenapsal, takhle jsi to nenapsal, Edgare. Takhle to nikdy nebylo. Žádný už víckrát ne. Připadal jsem si, jako kdybych s každým přečteným řádkem zvracel a ty zvratky byly má příčetnost. Svíral jsem jí v sobě, ale křeče žaludku jí nekompromisně vypudily ven. Je pryč. Není tady nikdo, kdo by mě zachránil, nikdo komu bych se svěřoval. Vzlyky, které jsem vydal, nezněly jako vzlyky, spíš jako chrčení něčeho umírajícího. Přál bych si, aby mi z očí tekly slzy, ale uvnitř těla se vsákly do té obrovské černé prázdnoty.
Nikdo. Nemůžu jí obejmout ani políbit. Nemůžu na ní ani promluvit. Neuslyší mě. Rozklad. Smrt.
Vzlykal jsem uprostřed pokoje a rukama obtočenýma kolem vlastního hrudníku. Ztracený život, hloupé promarněné minuty, které jsem nestrávil s ní na mě doléhaly, až jsem se cítil jako na mořském dně. Obrovský tlak na mě útočil ze všech stran.
Už víckrát ne.  Vím to, že se nevrátí. Nemusíš mi to opakovat. Ze tmy za dveřmi mě pozorovaly dvě oči, které se smály. Za tmou čekalo město, ve městě stáda stvůr, které po mně natahovali ruce. Všichni ti, které jsem nenáviděl, ti ke kterým jsem patřil. Ležel jsem tiše na podlaze a trhal sloku za slokou.
Už mi to nebudeš opakovat.
Poslední verše se mi před očima rozpadaly na nicotné kousky.

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,nevzchopí se - víckrát ne.

středa 6. února 2013

....

Už ani neví
co bylo včera
Paměť je za příplatek

a stejně mezi rtama 
vytejká jim pěna
a v žíle na spánku
tepe zmatek
jak stěžujou si
na nový, jiný časy

pondělí 21. ledna 2013


Jen stěna a stín
a místo na spánek.
Stěna
a splín.
Jen stěna a stín,
Je těžký tu usnout bez garde
i s ním.

sobota 19. ledna 2013

Noc na 19.1. - Vzpomínka

Jediná jasná přímka života,
jediný směr je teď jen kopa zmaru
A v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka tesaná do mramoru
jak chladná skála sípění životů nás všech
jak místa kam snad odcházejí světla zpod víček
když nemůžou po ránu znovu
ulpět na bilých nemocničních zdech

Co vidí asi oči jimž navždy spadly brýle
když jediné co zbylo z nich je
vodorovná linka

nekonečná chvíle





Přesně před rokem nás opustil můj děda, nejrozumnější, nejvlídnější a nejštědřejší člověk v mým životě.