Je moc věcí, který neumim říct a ani nevim jak. Pod okapem dní odplouvaj pryč aniž by o nich kdokoli věděl. A hlavně ty.
Jednoho dne si to bud vyčítat, že jsem mlčela celou tu dobu, kdy bylo co říct. Ale co vím, třeba by to bylo k ničemu, všechny ty slova. Zbytečný, trapný, nesmyslný. Nevyslyšený. Nechtěný.
Vzít kus duše a ztvarovat jí do do slov, vyslat jí vpřed, aniž bych věděla, co se s ní stane, až dorazí do cíle.
Mlčela jsem roky a roky. Pamtuju si chvíle, kdy jsem mluvila s úplně cizími lidmi a nechávala je , aby se na mě dívali, jak se rozpadám na kusy, jen pro pocit, že někdo poslouchá.
Kam odejsou slova, když odejdu já? Budou se mi pořád držet za zády šeptat mi do ucha všechno, co jsem nestihla vyslovit?
Vědět tak, co chceš slyšet.
Žádné komentáře:
Okomentovat