Milý Franku,
Nedovedeš si představit, jak mi chybělo mít po ruce tak prosté věci jako je papír a pero. Mám toho tolik, co chci napsat. Sestra Dita tvrdí, že bych neměl ruku namáhat. Ani Olcan se netváří nadšeně, když ti píšu. Jako by snad věděla, že se tím musí dělit o mou náklonnost. Drží se u mé postele a dělá mi společnost.
V zimě jsem často myslel na to, co by pro ni bylo nejmilosrdnější, pokud bych nakonec zemřel. Je od přírody nebojácná a myslím, že jsem z ní vychoval dobrého lovce, ale nedokázala bys se o sebe postarat sama. Alespoň ne v oněch podmínkách. Říká se, že umrznout je nejlepší smrt, kterou si člověk může přát. Pro psy by to mělo být stejné. Alespoň jsem to tak chtěl. Přál jsem si tehdy hodně zvláštních věcí, třeba abys mohl slyšet ticho, které se kolem našeho srubu rozhléhalo každou noc. Přesto, že na mě a Olcan působilo tísnivým dojmem, bylo na něm něco, co nedokážu popsat slovy. Jak se dny začínaly zkracovat, ptáci umlkli i na větší část dne. Z lesa bylo slyšet jen občasné praskání sněhem přetížených větví. Počítal jsem dny od posledního vlčího zavytí a připadal si jako poslední člověk na světě.
Tu zimu jsem zdá se pochopil, jaký je skutečný význam sněhu. Napadalo ho požehnaně a byl všude. Kmeny stromů byly obalené kolem dokola, jak na ně vítr nalepil bílé vločky ze všech stran. Ze střechy jsem musel neustále shazovat nové a nové nánosy, protože hrozilo, že se pod jejich vahou propadne. Kořeny stromů na kraji lesa byly přikryté skoro dvěma metry sněhu, nedovedl jsem si představit, jak to vypadá pod smrky stojícími hlouběji v lese, dlouhou dobu už jsem se tak daleko neodvážil, nebyl by to nejlepší nápad. Za větrného počasí se z lesa ozývalo úpění lámajících se větví a kmenů. Ze starých listnáčů, které rostly v osamělé skupině ve stráni pod srubem do jara nepřižil ani jeden. Bylo jim už přes sto padesát let a poslední roky mi usychali skoro před očima. Přesto, že jsem věděl, že tak dřív nebo později skončí, neubránil jsem se pocitům smutku, když jsem jeden z nich pozoroval, jak padá. Není to hezký pohled. Přirovnal bych ho k pohledu na umírajícího starce. Někde v hloubi duše člověk ví, že nadešel jeho čas, ale nijak to nezmírňuje pocity marnosti nad koncem tak dlouhého života. V tom tichu zněl zvuk padající koruny jako poslední výdech. A nebo už jsem v té době neměl čistý úsudek.
Na návětrné straně u dveří do dřevníku bylo sněhu víc něž po pás. Přesto, že jsem ho pravidelně odhazoval, padal před dveře ze střechy a neustále připdával a tak se z téhle práce stal nezbytný boj s větrnými mlýny. Olcan, odhodlaná mě všude následovat, do sněhu před dřevníkem jednou zapadla tak hluboko, že jsem ji dobrou půlodinu nemohl dostat ven. Panikařila a utíkala mi z dosahu. Než se mi povedlo jí vyprostit, srst měl promáčenou až na kůži a celé odpoledne pak strávila před krbem. Oběma nám ta příhoda zkazila náladu. Zdálo se, jako kdybychom už tou dobou věděli, co nás čeká. Sedávali jsme u kuchyňského stolu, dělili se o tenčící se zásoby, ale užívali si vzájemné společnosti. Poslední dobou se mě, jak jsem už , držela na každém kroku. Tím spíš mě překvapilo, když jsem jí jednou pozdě večer otevřel dveře, aby se mohla vyvenčit a ona místo toho proběhla uličkou mezi srubem a kůlnou a zmizela.
Čekal jsem na ní do rána, dveře zevnčí do předsíně zapřené polínkem, ale nevrátila se. Kolem třetí hodiny ráno se venku po dlouhých deseti dnech ozvalo vlčí zavytí. Milý Franku, nikdy není člověk tolik sám, jako tehdy, když ho opustí pes.
Žádné komentáře:
Okomentovat