pondělí 23. června 2014

____

Je to divný, tichý
mezi náma
odraz kroků na parketách,¨
škrábání prachu v krku
taky se ho nezbavíš

jak zvuky projíždějících aut
bezbarvej šum
neviditelnejch gum

je to divný, tichý
mezi náma
nemůžu tě nahmatat
jen ve svý hlavě
jen ve svým hnízdě

je to divný, tichý
mezi náma,
tichý, divný
ale je



pondělí 14. dubna 2014

Still born still life

Kroupy v korunách sakur.
Šedé obrazy nouze,
tiché zrnění obrazovky

zapomenout a začít
zplodit a zabít


Kroupy v korunách sakur
chrliče katedrál
plní se dusivým kýčem
okvětím v brázdách betonu
zvoní hrana

zapomenout a začít
rozmazaný krajon obzoru
zplodit a zabít

Kroupy v korunách sakur






čtvrtek 3. dubna 2014

prostě úvaha

Svět se příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším.
Nevim, jestli pořád vidim, to co jsem viděla předtím. Věci a místa se kříží mezi sebou, ztrácejí obrysy a slévají se do jediného objektu. Když realitu splácám do kuličky, všechny její barvy zešednou. Je to jako smíchat balíček modelíny. Nenávratně šedivá hmota. 
Výsledek neustálého hledání smyslu, neutuchajícího rozkládání přirozenosti každodenních situací na nepřirozené částečky. Útěku od nejasnosti dojmu, vstříc systému zanesitelnému do tabulek. K uchopitelným údajům zadatelným do kalkulaček.
Jsme zvyklí nespokojit se s prožitkem jako takovým. Hledáme smysl v emocích, jako kdyby snad měly někdy pevný základ. Chtěli bychom mít možnost naskenovat jakýsi čárový kód pokaždé, když si nebudeme jistí povahou vlastních citů. Přiložit zápěstí k blikajícímu znaku srdce a okamžitě najít nápovědu na některé z všudypřítomných obrazovek.
21. 2.2014, 10:15: Strach : Rozumově analyzujte situaci, sledujte frekvenci dýchání (postup: cvičení 2b, Příloha zdravotnické příručky pro stresové situace)
2. 3. 2014, 9:34 - Žárlivost : distancujte se od objektu , rozumově analyzujte situaci (postup ve cvičení 3a str. 398, Sborník praktik pro vztahové interakce)
23. 4. 2014,  20:00 : Apatie se sklonem k depresi. - Aplikujte medikament, přijímejte více tekutin, doporučena zvýšená fyzická aktivita, Dantova nouzová linka pro sebevrahy : 666 666 666

Hledáme, co stojí za pocitem smutku, když smutek je a bude pořád jen smutek. Těžko přiznávaný,  těžko žitý, ale jen smutek. Máme ho v  základním nastavení. Je součástí produktového balíčku BasicFeel. Stejně jako hrůzu z budoucnosti, sentiment, zamilovanost a sexuální přitažlivost. A stejně se z nich pořád snažíme vydojit jakoukoliv možnou úlevu, logický důvod, proč nám bylo umožněno cítit. A proč se to muselo stát.

Možná, že kdybychom přestali lhát lidem, aby nás začali mít rádi, nemuseli bychom od nich pak utíkat dřív, než stihnou zjistit, kdo doopravdy jsme. A tím by odpadla potřeba hledat právo na emoce.Všechno by bylo povoleno. Smích, vztek, každá temná představa, kterou se zabýváme ve stavu morbidní fascinace. Sexuální úchylky. Dětinská přání. Ničím už bychom nikoho nepřekvapili ani nezklamali. Nemuseli bychom se skrývat před ostatními v hrůze, že se budeme muset podívat do očí sami sobě.

Svět se s příchodem každé další minuty stává o něco nepřehlednějším, protože se jeho podstatu snažíme obhájit příliš velkým množstvím vykonstruovaných důvodů.

3. 4. 2014: 21:18 : Napětí : Přestaň si lhát. Přestaň jim lhát. Přestaň lhát.


neděle 16. března 2014

Oběžné dráhy

Ležim někde v dýchatelném vakuu. Všechno za zavřenýma očima se propadá do prostoru plného hvězd. Padám zády do zdánlivé tmy, pak se postavím na nohy a vykročím vpřed bezbřehým množstvím galaxií. Jsem dnes kus toho všeho. Jsem bod nicotnosti s jasným účelem. Jsem začátek  i konec řetězové reakce. Dokonalá miniatura Všeho, kapka požehnaná nekonečným prostorem možností.
A v tomhle stavu totálního Štěstí si najednou nemůžu si vzpomenout, kde jsem tě zapomněla.
Ohlížím se přes rameno, do zatáčky planetárních prstenců a tuším, že by se to mělo zdát malicherné, teď, když tu stojím s žilami plnými hvězd, pod nohama miliardy zanikajících a vznikajících supernov, v hemžícím se tichu života. 
Jenže, nesměj se, až to řeknu: Já jsem vesmír. A ty jsi vesmír. Jsme dva kompletní vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů. A tak nic není malicherné, tím spíš ne to, že nevím, kde jsem tě zapomněla.
Otočím se a jdu pozpátku, protože nemůžu zastavit, stejně jako planety nemůžou najednou změnit směr, mhouříc oči do proměnlivých barev. A tak jen couvám, pátrám pohledem v minulosti a přeju si, abych za sebou zanechávala stopy, třeba bych tě ještě viděla, jak někde scházíš z cesty. Třeba bych pochopila, proč na tom záleží. Ale už je pozdě a tak obcházím galaxie sama, jako předtím, prohlížím si erupce cizích Sluncí, bloudím v mlhovinách a hledám svou domovskou planetu, abych jí zas mohla opustit a poslat pozdrav ze vzdálených končin.
A když už mám dojem, že jsem u konce kolem propluje jakási povědomá planetka. Za ní, v úhlu, který se nedá zapomenout zahází šestnáct identických měsíců a já vím, že už jsem tu byla.
Mám nekonečně možností kam jít a stejně chodím v kruzích. A za zatáčkou, pod oranžově svítícím semaforem sedíš ty a pozoruješ mě, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího.
"Ahoj."
"Ahoj."
Jsme dva kompletmí vesmíry v kosmu nevyčerpatelných prostorů, vyčerpaní nekonečným obíháním středu společné galaxie. Moc se ti nechce dál. A tak tě chytím za předloktí a táhnu za sebou mezi deště asteroidů a nedefinovatelnou gravitaci osobního všehomíra.



úterý 21. ledna 2014

Kouř

Malinovka s vodkou mezi agresivně červenýma stěnama, divnej, zaručeně anglickej cider, kterej vzbuzuje pochybnosti už jenom tím, že má na zadní straně láhve českej překlad, to všechno zalitý ženšenovou kávou mi koluje v žilách. Nic zvláštního to se mnou nedělá. Ani bych to nečekala. Kolem baru se vznáší mlha kouře a DJ hraje jakousi příšernou směs zvuků porouchaný mikrovlnky a splachování protýkajícího záchoda. Holka na sbírání skla najednou zakřičí :"Co je to tady za fešáka?" A skočí kolem krku klukovi stojícímu za mnou ve frontě. Chvíli na sebe řvou přes zesílený zvuky špatnýho zažívání linoucí se z reproduktorů a holka pak pokračuje ve svojí cestě za půllitrama: Je malá a má velký prsa, prochází masou lidí jako bezhlednej bagr. Stojím s peněženkou v ruce ve frontě na pití, je mi dvaadvacet a jsem stará.
Už jsem na tebe tak intenzivně nemyslela několik let, ale dneska tě mam pořád v hlavě. Potěžkávám peněženku a dívám se skrz kouř. Jsem stará, chci jít za tebou domů, ležet v posteli v teplákách a povídat si. A bejt ideální pro to místo, dokonalý v čase a prostoru. Tak akorát ospalá a tak akorát vzhůru, abych říkala i věci, který neřeknu při plným vědomí. Můžeme pít kafe a počkat na východ slunce, poslouchat hudbu s dobrýma textama a stahovat si navzájem ponožky prstama u nohou.
Místo toho ječim přes bar objednávku. Zejtra budu smrdět kouřem, kterej nedostanu z vlasů ani po umytí. Co je s tou mou potřebou bejt sama? Jakej to dává smysl v kontrastu s tim, jak hrozně mi chybíš.  Mezi lidma, který neznam. Mezi kouřem, kterej mi vadí. Roky a roky bez myšlenky na tebe, najednou se topim v sentimentu. Nikoho nepotřebuju. Už moc dlouho nikoho nepotřebuju. Chtěla bych někoho potřebovat a sejmout ze sebe tíhu svojí poustevnický existence. Někoho, pro koho má smysl dělat věci.
Chci bejt sama, sama s tebou. Najednou to všechno dává smysl. Prohlížím kouř, stejně jako prohlížím bahno svejch myšlenek. Jsem zpátky v časech nezakalenejch alkoholem, v časech kdy příběhy knih byly všechno. co jsem potřebovala k životu. V časech před zaslepeným šílenstvím pokusů prokázat sama sobě důležitost svý existence. Jsem zase zpátky v dobách, kdy já jsem byla jen já. A ten kouř. Bože, ten kouř... proč jsem si vybrala stát mezi kouřem, kterej mi rve plíce?
Sklenice mě studí do rukou a pak sedím u stolku a kolem mě se tlačí desítky lidí.
Nevim, kam ses ztratil. Jednoho dne jsi tu prostě nebyl a já zapomněla, protože jsem chtěla zapomenout. Protože ses mi nehodil. Tehdy, když jsem ještě věřila v nepotřebnost blízkosti. Tím děsivější je uvědomění, že všichni po tobě byly jen tvoje nefunkční napodobeniny.
Sedim u stolku, piju malinovku a je mi šestnáct. Vidím tě proti sobě, otřásáš se pod nárazy hluku, jsi jen křehká představa, kterou může rozpustit každá maličkost.
Chci jít domů. Chci odvolat tu chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem moc mladá na to, aby mý pocity byly reálný. Nic se nezměnilo. V mý hlavě má smysl pořád jen to, co jenom smrt může rozdělit. Pořád se vracím ke chvílím v teplákách v posteli. K jednoduchejm rovnicím bezbřehý náklonnosti.

čtvrtek 16. ledna 2014

Zpochybnitelnost

Je čtvrtek, půl šesté ráno a já nemůžu spát. A tak stojím v kuchyni, na stole pomalu hnědne bylinný čaj na nervy a spánek a je ticho, krom projíždějících tramvají a nemilosrdně odbíjejících hodinových ručiček. Zas jsem se probudila s myšlenkou, který lze popsat jenom slovem pochybnost.¨
Zpochynitelnost všeho. Ten pocit je stejně starý jako moje bdělé vědomí. Od dob, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem. A začala pochybovat. Co když je starý míč ve skutečnosti malá planeta zmítaná už po desetiletí nevinnou hrou všech dětí, kterým kdy přišla pod ruku? Co když někteří lidé umějí číst myšlenky a nám ostatním to neříkají, jen mlčky sledují zábavné programy niterných pochodů promítající se nám nad hlavami? Co když je můj obličej obličej někoho jiného? Co když jsem špatný člověk? Co když se věci každým nepatrným okamžikem rozpadají a zase skládají na miniaturní částečky a celé mé vědomí se tak obnovuje a zas ztrácí dřív, než stihnu udržet myšlenku? Proč se všechno jeví jen jako zdání pokaždé, když se probudím s tímhle pocitem v hlavě a v duši, odkud od počátku vyvěrá.
Hledám tužku nebo pero. Vlastně propisku. Tužka je nepohodlně lehká na slova, která mi připadají těžká a hutná jako mastná čára, která zůstává po doteku kuličky na papíře. Ten směšný malý mechanismus. Je mi divně úzko, když pomyslím, co se mi děje pod rukou, když čmářu do kreslícího bloku myšlenky, které se nesmí ztratit.
Pochybnosti. Můj život jsou pochybnosti. Já sama jsem pochybnost. O ostatních. O správnosti dobrých úmyslů. O nesprávnosti hříchu. O sobě. O jednoduchém úkonu sebelásky, který se pod náporem nekonečných možností a úhlů pohledů stává neuskutečnitelným.
Mám jen jedno neměnné pravidlo: Pokud jsi si jistý, jsi buď hloupý a nebo se mýlíš.
If you're sure, you're either stupid or wrong. Věčná omezující přítomnost úderných anglických vět v mé hlavě, dlouho po tom, co jsem je přestala potřebovat. Dopadají na vzletné české myšlenky jak cizí exotický balvan křiklavých barev a jednoduchých odpovědí, udusávají pod sebou snahu vykreslit dlouhá skloňovaná jména, aby jednoduše obysáhly všechno svou zdánlivě primitivní gramatikou. Life ain't that easy, girl. I kdybys pro to stokrát ronila slzy.
Naproti v okně se svítí. Soused je vzhůru. Proč, když všechno spí? Není dost pozdě ani brzo. Tohle je chvíle pro osamělé psáče do zmuchlaných náčrtníků a jejich miniaturní propiskové mechanismy, hořké vzpomínky na mrtvé lásky, nesmyslnost všedních věcí a mámivou naději obsaženou v nasládlé chuti čaje pro klidný spánek. Třeba se učí na zkoušku. Třeba si přivedl přítelkyni. Představa sexu. Byť sexu cizích lidí je podivně vzdálená téhle chvíli tělesného vakua. Vstávám jako podivně nezaujatý voyer a hledím k oknu. Co očekávám, že uvidím? Stříbrné světlo halí okno jako vánoční dekorace bez pomoci mých tří dioptrií. Stříbrný svit a půlkotouč, který se dřív zdál být jasným středem lampy dostává skvrny, prohlubně a krátery. Na lesklém skle sedí Měsíc, má jeden den do úplňku a posměšně se na mě dívá. Vidíš? Já ti to říkal. Všechno se dá zpochybnit.
A tvoje radosti, strachy i bolest dvaadvaceti prožitých let? Co z toho je reálné? Kam odcházejí hodnoty, když tak dobře víš, že žádná z nich není skutečná? A čí je tahle bledá ruka s propiskou?
Jsem klidná. Čaj chladne. Brzy bude zas světlo a Měsíc příští noci mi nedovolí spát. Bod jistoty v mihotavém světě vybledlé ranní melancholie. Vždycky je možné, že neusnu. I must be either wrong or stupid.