Bylo mi řečeno, že bych měla zase psát. Něco takovýho, jako obvykle píšu. Tak...ze života. Ohledně aktuálního dění.
Chápu. Nejspíš něco tom, jak je to všechno těžký a jak se v dnešní době už ani nedokážeme podívat na bližnímu upřímně do očí. Jak žijeme životy prostý emocí a prostý spirituality. Jak se potácíme věčností bez cíle a řádu. Sami, prázdní, bezcenní. Tovítežejo, máte to mít.
Sebemrskačství frčí a já, známá postavička prožraná antidepresivama tomu přece musím rozumět nejlíp.
Nerozumím. Nechápu proč je lidská bolest zábavná, protože není.
Tím spíš nerozumím proč se zalykání sentimentem pro mnohý rovná volnočasový aktivitě. A proč nám rádoby hluboký, rádoby filosofický otázky nad desátým vínem v jednu hodinu ráno poskytujou to jediný pravý duchovno.
Nerozumím proč je tolik žádoucí sadisticky pozorovat utrpení lidí, který neznáme a nikdy znát nebudeme.
A je mi zle z toho, jak není možný považovat za smutný nic, co není podkreslený srdcervoucím soundrackem, obložený fotkama mrtvejch štěňat, přímo spojený s videem vojáka vracejícího se k rodině a nebo obalený do francouzský vlajky.
A je mi líto, že lidi radši nebrečí sami nad sebou, než nad vším, co jim společnost předkládá jako tragický.
Nerozumim.
Žádné komentáře:
Okomentovat