pondělí 23. listopadu 2015

Nerozumím

Bylo mi řečeno, že bych měla zase psát. Něco takovýho, jako obvykle píšu. Tak...ze života. Ohledně aktuálního dění.
Chápu. Nejspíš něco tom, jak je to všechno těžký a jak se v dnešní době už ani nedokážeme podívat na bližnímu upřímně do očí. Jak žijeme životy prostý emocí a prostý spirituality. Jak se potácíme věčností bez cíle a řádu. Sami, prázdní, bezcenní. Tovítežejo, máte to mít.
Sebemrskačství frčí a já, známá postavička prožraná antidepresivama tomu přece musím rozumět nejlíp.
Nerozumím. Nechápu proč je lidská bolest zábavná, protože není.
Tím spíš nerozumím proč se zalykání sentimentem pro mnohý rovná volnočasový aktivitě. A proč nám rádoby hluboký, rádoby filosofický otázky nad desátým vínem v jednu hodinu ráno poskytujou to jediný pravý duchovno.
Nerozumím proč je tolik žádoucí sadisticky pozorovat utrpení lidí, který neznáme a nikdy znát nebudeme.
A je mi zle z toho, jak není možný považovat za smutný nic, co není podkreslený srdcervoucím soundrackem, obložený fotkama mrtvejch štěňat, přímo spojený s videem vojáka vracejícího se k rodině a nebo obalený do francouzský vlajky.
A je mi líto, že lidi radši nebrečí sami nad sebou, než nad vším, co jim společnost předkládá jako tragický.
Nerozumim.

Žádné komentáře:

Okomentovat