Nevim, co přesně a jak říct. A to, jak sami uznáte, není úplně dobrej začátek pro článek.
A tak začnu tím, jak moc vás nenávidím.
Ač se snažím to slovo používat čím dál tím míň, vás upřímně a z celýho srdce nenávidím.
Nenávidím vás, vy všichni pijáci levnýho vína, osoby těžkejch hlav a lehkejch mravů, hlubokejch myšlenek a povrchní schopností vnímání reality. Nenávidim vás, básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci, vás lidi, který si nikdy neperete svetr a vlasy si myjete jenom u příležitosti autorskýho čtení Krchovskýho v lokálním udergroundovým klubu. Vy, kteří žijete obklopený Dalíovským světem, kterej si vtloukáte do nikotinem konzervovanejch hlav, všichni mý zapálený spolužáci z umělecký průmyslovky, bohémové, závisláci na bylinách a jinejch omamnejch látkách, fanatický a nadšený konzumenti antidepresiv předepsanejch na základě diagnózy póza. Vy, který si pořád ještě myslíte, že žít obklopený svýma obrazama a podle potřeby vyšperkovanýma démonama v podkroví je romantický. Vy, vyznavači svobody, závislý na kapesným a na dobrý vůli těch, co vám v pátek koupí pivo, aby zalili vaší skomírající Múzu.
Nenávidim vás. Protože stojim jednou nohou na vaší lodi. Na jednom z těch Rimbaudovo dekadentních Opilejch korábů. A tu druhou mám na jedný úžasný, hranatý, naprosto nezajímavý a emočně plochý ropný plošině.
A věřte mi, že i když mě něco táhne k těm vašim nekonečnejm nocím a citovejm rozkolům, (Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní, ale koho to zajímá) držím se tohohle korporátního monstra zuby nehty. Protože je přece nezničitelný. Tak dokonale hranatý, čitelný ze všech úhlů a hlavně, předvídatelný.
A pak přijde pondělí ráno a já vás nenávidim, kluci s kufříkem a deskama. Nenávidim vás, pravidelný úterní porady, měsíční odpočty z produktivity, obchodní zástupci minoritních společností, monopoly, vyznavači satelitních městeček a kabelový televize, vlastníci zlatejch retrívrů a bíle natřenejch plotů, osazenstva cyklostezek a nedělní návštěvníci nákupních center. Hnusíte se mi penězma ochuzený konzumenti, vlastníci dětskejch kočárků uzpůsobenejch aktivnímu životnímu stylu, fitkový maniaci, kulturní rychlokvašky. Nenávidim vás.
Všechny. Hlavně proto, že si nějak nemůžu vybrat a uprostřed se stát nedá. Stejně jako se nedá ve středu večer naložit do lihu na performance slam poetry a ve čtvrtek ráno jít na šestou hodinu do práce. A taky se nedá mít ráno chuť namalovat si východ slunce a za půl hodiny počítat někomu simulaci faktury plynu. Ale nejvíc ze všeho se nedá rozdělit se na dvě půlky jenom proto, že se spolu často neshodnou. Kdyby to šlo, jednu posadim za počítač do open-spacu, ať si žije svuj finančně nezávislej, rozumnej život a druhá prostě jen tak půjde, možná někam do hor, k nejbližšímu motlitební mu mlýnku.
1.7.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat