Dneska ráno jsem si nalila do kafe mlíko. Den je tak zvláštní, že už ani nemam tendenci přemejšlet nad znásilněnýma krávama. Nad ničim. S mléčným proteinem piju svojí chvilku sobectví. Myšlenky se ani nedají myšlenkama nazývat. Vsouvají se do sebe navzájem v nepatřičně tělesným aktu, svazujou se a zase se rozmotávají, jako kdyby se sebe navzájem náhle štítily. Dívám se na ně, jak se rozpouštějí v kávě a s každým lokem doufám, že zmizí i z mý hlavy. Noci byly vždycky tvoje doména.
Sedíš v nohách postele, tma kolem tebe, indigová, ti padá do stejně modrých očí. Pokaždý v nich vidim galaxie. Jak je to dlouho, co jsme spolu naposled mluvili, povídáš věcně?
Za ta léta jsi zaujal místo mýho svědomí, pomyslím si a ty to slyšíš. Krčíš rameny. Hvězdný znamení se otáčejí v rytmu vteřinový ručičky. Odpočítáváš čas, kterej jsme měli. Ten co už není a ten, co mi ještě zbejvá. Do svítání.
Nestihli jsme se ani rozloučit, minule, když jsem tě vyměnila za netrvanlivý kousek reality. Nebránil ses, nevyčítal jsi mi nic. Přece jen, díváš se na mě pohledem očí, který viděly okraj vesmíru, prošly tunelem, na konci kterýho čeká světlo a tak, moje pozemský chyby, jsou pro tebe jen smítko na tváři všehomíra. Ale jsi zpátky. A budeš mi promlouvat do duše, stejně jako tehdy, kdy jsme ještě věřili, že víra má smysl.
Je ráno a já tvou pachuť naivně rozpouštim v kafi, jako kdyby snad kofein dokázal ve vteřině, co já jsem nezvládla za léta existence.
Tak jedu v železný kostce na kolečkách a zvuky, tlumený ucpanýma dutinama a teplotou mě hladí po vlasech. Hvězdy se na mě střemhlav snášejí a hned se zase propadají hluboko pode mě, mizí mezi dlažebníma kostkama. Jsme zase spolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat