Samota

Jsem excelentním společníkem samoty. Tříbím jí do nejjemnějších detailů, mazlím se s ní denně, ve svojí bezohledný ulitě. Roubuju vakuum tak, aby neslo ovoce  To nahnilý odhodim na kompost. Byt šlechtím do prostoru dokonalýho nelidství. Tak dokonalýho, že už ani nevím, jak žít, když kolem žijou jiný. Čtyři místnosti. Koupelna. Kamrlík. V chodbě čeká vlkodlak a jeho chlupy se koulí v chomáčích, jak křoví v grand kaňonu. Vstupujte pouze na vyzvání. Neopouštějte značené cesty: Chráněné přírodní území.

Pozorovat okolní svět skrz sklo na hlavní třídu. Zalívat kytku a povědět jí, že je krásná. Věci necházim přesně tam, kde jsem je položila. Zpívam si falešně oplodňovák za oplodňovákem.
Žiju u sebe v kabelce a mam strach, že z ní nikdy nevylezu. Že až jednou, za pár let, zjistím, že toužim bezmezně koexistovat, až zjistim, že muj osobní prostor se rovná už jenom tloušťce kůže a ze samoty se stává osamění, z nejlepšího přítele vrah, už nebude návratu. Protože už teď, neni s kym mluvit, když je občas třeba s někym mluvit. A vlkodlak toho moc nenakecá.

Nevim, kde se hledaj ty, pro který je společný ticho svátost. Před kterýma se nezatínají zuby a nepolykaj slova. 

Ptají se, kdy se ze mě stal introvert.
Nestal. 

Já a můj vnitřní poustevník si jen věčně podáváme ruce a zbytek velký arkány souhlasně přikyvuje.