Někdy, když klidně oddechuje u mých nohou a měkké vějíře se zvedají a zas klesají, zlatá hladina moře, musím myslet na to, kolik nám ještě zbývá společného času.
Někdy, když mě ráno budí, dýchá mi do obličeje, beru jeho hlavu do dlaní.V rukách mi potom zůstávají stříbrné paprsky stáří.
Někdy, když je venku zima, pomalu zvedá rozbolavělé kosti, opatrně se protahuje a jen s nechutí míří ke dveřím, svléknu si kabát a nechám ho, aby se zas pohodlně položil.
Někdy, když projdu kolem, zatímco tvrdě spí, zastaví mě vlna paniky, padám k němu na kolena a nořím prsty do srsti, abych se ujistila, že je ještě teplá.
Někdy je den dnem jenom kvůli němu a tisíce dní bez něj budou dlouhá, moc dlouhá doba.
Žádné komentáře:
Okomentovat