Zimní bundy na zastávce. Omezený spektrum tmavých barev a sem tam křiklavej módní výstřelek dospívajícího rebela. Při pohledu shora kontrastují na námraze. Nehýbou se. Jen přešlapujou ze strany na stranu, aby jim nebyla zima. Stádečko pohltí žlutá ústa tramvaje a já musim jít na biologii, jenže mam moc mokrý vlasy.
Mam moc vody na vlasech, moc vody na duši a bojim se, že jí tam venku nakousne jinovatka přimrzne ke všem těm orgánům, o kterejch bych se měla jít učit. Pak se dočista roztrhne. Zajímavý je, že duši jsme ještě nevěnovali jedinou přednášku, i když v sobě jasně cítím její fyzickou přítomnost. Asi tak, jako když děda kdysi kuchal kapra a vyndal z jeho útrob bílý váček. Představovala jsem si, že v tom váčku je obsažený veškerý kapří jsoucno. Jeho vzpomínky, myšlenky. Všechno v tom titěrným igelitovým pytlíku. Taky mám váček se jsoucnem. Hýbe se když zakašlu, když se nadechnu. Nakrčí se, když na mě promluvíš, nebo se naopak rozleje do stran a najednou jeho stěny tak nějak zmizí, když mě obejmeš. A když se na něj ráno podívám, jak vedle mě spí a bude spát dál, i poté, co já už budu dávno pryč, vypaří se. Prostě vaporizuje.
Dívám se na lidi na zastávce, v mým vlastním bytě pro duši najednou neni bezpečno. Stěny se vlní jako kdybychom tu byli pod hladinou. Možná odtud všechna ta voda.
Měla bych jít na biologii, vážně bych měla jít, ale mohla by se mi roztrhnout duše.
Žádné komentáře:
Okomentovat