úterý 18. července 2017

Žně

v očích vápencová úbočí
loučení

krajina beze stínu
krásně monotónní
monotónně krásná

bílé kopce stydlivě
v záňadří si chrání
večerní zpěvy cvrčků

srdce pokosené
a domů daleko
srdce pokosené
a domov za zády

v očích vápenec
na duši spraš








čtvrtek 22. června 2017

Přináší déšť

Přináší déšť
tlapy sametu
lámou vysokou trávu

přináší déšť
chladný vítr
opřený do boků
prchajících zeber

vlhkou naději
v křídlech plameňáků

přináší déšť
nemilosrdná kráska
manekýna buše
pokloň se
pokloň se k zemi


středa 3. května 2017

....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

Hlas

Občas by člověk rád zašel na některou z těch akcí, který nám mladejm může nabídnout město. Víš jak to myslim. Nemuselo by to vlastně ani bejt s kámošema nebo s přítelem, prostě se jen tak zvednout a ukrejt se se sklenkou někde v rohu sálu, koukat na představení nebo na koncert a bejt tak nějak víc mezi lidma než obvykle, moct ze sebe pak mít ze sebe dobrej pocit, že využívam těch nekonečnejch možností zdejšího koloritu. Že nesedim doma na zadku, ale bavim se s mladejma lidma.
Člověk mívá různý myšlenky a tak to dopadne obvykle tak, že se nakonec teda sebereš a jdeš. Kolem tebe se rojí ty řečený mladý lidi, baví se a koukaj na někoho, kdo zrovna cosi recituje, všichni jsou tak krásný ve svým každodenním bytí. Baví se a koukaj do telefonů, baví se a pak zase koukaj do telefonů, předstíraj, že se baví, aby to vypadalo dobře na telefonu no a já už po třetí uhejbam ze záběru něčího analogu, chytam jeden z těch naprosto nevysvětlitelnejch záchvatů vzteku a myslim si, že jsem já kráva nezůstala doma. 
"Myslíš si snad, že seš něco víc než oni." říkáš mi, ale vlastně ani nic říkat nemusíš. Tvá otázka mi rezonuje v hlavě, když do sebe klopím druhou dvojku a skrz okna továrny předělaný na kulturní centrum sleduju, jak se za sklem balí a kouří cigarety, lesknou se další a další sklenky s něčím, co jsme se tu všichni benevolentně rozhodli tolerovat jako chardonnay. Nemyslim, neustále přítomnej hlase v mý hlavě. A to je právě na tom to smutný. Jsem ráda, že jsi tu se mnou.
Víš, kdybych si aspoň mohla říct, jak jsme oba super a povznesený nad všechen tenhle bordel. Nad lokální hudební scénu, který nerozumim a jsem moc líná na to, abych aspoň předstírala, že jo. Nad hospodský drby, o kterejch tvrdim, že mi nevadí, ale občas mě zasáhnou do živýho, když to zrovna nejmíň čekám. Nad předstíraný úsměvy předstíranejch osobností lidí, který potkáváš, když si jdeš pro pití. Nejsem o nic lepší. Taky se na ně usměju a prohodim pár slov. Taky předstírám, lžu a ustupuju svejm pocitům, abych neranila ty cizí. Taky se vrham do konverzací, který začínaj nervózním plkáním a až pak se mění v jakousi přirozenost, kterou obě strany konečně přijmou jako normální. Ne proto, že bych ostatní neměla ráda. Jen proto, že mlčet a hledět si svýho by bylo ještě děsivější, než riskovat pocit absolutního vyprázdnení smyslu potom, co spolu nakupíme na podlahu před barem snůšku povinejch konverzačních témat. U nohou se nám slije v amébu a odplazí se natéct do bot jinýmu nešťastníkovi.
Ještě, že si mám s kým povídat, jinak by to tu bylo divný. Jsem ráda, že jsi tady, abys mi odporoval, když jsem si něčím až moc jistá. Slyšim tvuj hlas, jak se uchechtává, když si nějakej člověk, kterýho jsem naposledy viděl před šesti lety přisedá k mýmu stolu a očekává naivně, že si budeme mít, co říct. 
"Vy jste spolu něco měli, že se k tobě tak má, nebo co?" říkáš a zpoza mýho zátylku si ho kriticky měříš. "Proč myslíš?" odpovídám ti nehlasně. Ona bytost, jejíž jméno si nepamatuju dokončuje povinnost konverzace a vstává od stolu.
"Protože bydlim v tvý hlavě," směješ se a já se musím taky zasmát. "Už prosimtě nepij." Smích dvou hlasů se nese nad hlavama davu a vzduch je najednou o něco lehčí, vztek o něco slabší. Je to vždycky lepší, když ti někdo rozumí. Občas zapomínám, že už nejsi ten, kdo jsi bejval, že pro tebe už v tvým starým domově nebylo místo a tak z tebe zbyl už jenom hlas vzpomínky. Hlas, kterej mi zbyl, abych si měla s kym povídat.
V tabulkách okna se odráží nejasný obrysy stolu a židlí. Jsem tam já. Je tam má sklenice, můj prst, bezmyšlenkovitě bloudící po jejím okraji. Chlápek vzadu dávno dočet a hraje jazzová kapela. V odrazu jsem pořád já. Sklenka, prst. A ty na vedlejší židli. Naše pohledy se setkávaj v odrazu. Pokládáš mi ruku konejšivě kolem ramen.
"Musíme tu bejt?" Ptám se tě a rty se mi nepohybujou.
"Půjdeme domů."


neděle 30. dubna 2017

Pod květy sakury

pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku

a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono

pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost



73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.
Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.
Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.
Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.
Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.



středa 19. dubna 2017

odsouzenec

Každou minutu
čekám
než mě vyvedu v poutech
obejmi mě naposled
než přijdou

železná vrata
zpoza kterých
se nikdo nevrací


každou minutu
čekám
na rozsudek smrti
odkysličený kyslík
v cele s bílými stěnami

každou minutu
naposledy mě líbej
než si pro mě přijdou

neděle 16. dubna 2017

Slyš mě

Slyš mě
kázat Víru
přes křik
bezbožného ticha

slyš mě
vyplňovat prázdnotu
konejšivou
prázdnotou slov

slyš mě
zaříkávat bezvětří

slyš mě
monotónní mantru
sebeklamu

neděle 12. března 2017

Je to v krvi

Je to v krvi, to něco, co je špatně. V každé cévě, v každé žíle. V nejdrobnějších vlásečnicích vyživujících sítnici. Všechno, co je špatně, je v mojí krvi. Ne ve svalech, tuku, mozku. Je to ve mně. Všude.

Bylo mi šest, když mi řekla, že budu mít po ní tlustá kolena. Bylo mi dvanáct a nemohla jsem se dostat do sukně pro desetileté, tak jsem poprvé v životě plakala ve zkušební kabince a ona řekla: Buď ráda, že nejsi po tátovi. Bylo mi sedmnáct a byla jsem poprvé nešťastně zamilovaná a zrcadlo odráželo to neštěstí a bolest jako nezlomný fakt, jako zklamání, jako prohru. Bylo mi dvaadvacet, když mi řekl, že jsem nádherná a já poděkovala, znechucená lží, která nebyla zalhaná. Je mi dvacet pět a nenávidím se za tu nenávist, stydím se za stud.

Není to tukem, není to vráskami od smíchu, není to špatná pleť. Je to v krvi.
Je to ve mně.


čtvrtek 9. března 2017

Dnes jsem se vzdala.

Je parné léto a já otevírám okenice, na slunce vynáším koš s prádlem, opírám si ho o bok a začínám ho věšet na šňůru. Muškáty v oknech kvetou a včely kolem nich občas odletí kousek stranou, aby zakroužily nad kusem okoralé bábovky před oknem. Kočka na zápraží mhouří oči do oranžového světla, lehá si na velkou ošlapanou polobotku a v těch všedních pohybech je tiché, neokázalé štěstí. V neposečené trávě vedle lavičky sedí kučeravé batole v košilce a velký bílý pes mu z rukou olizuje zbytky zmrzliny. Dítě se směje, tleská, zdvihám ho do náruče a ono ke mě zvedá okrouhlé modré oči. Chytí mě za látku šatů na hrudi. Pak zamrká a z modrého oka mu nevědomky vyklouzne kapka krve.
Zamrká znovu.
Také zámrkám. A ještě jednou.
Modré oči nahrazuje bílý strop ulepený noční mlhou. Na parapetu ohnilý pahýl bazalky, po muškátech ani památky.

Dnes jsem se vzdala.









středa 8. března 2017

MDŽ

rudé okvětní lístky
k nebi z komína
krematoria

okvětní lístky
náznak tvých rtů
v odrazu mého zrcadla

okvětní lístky
tvá vůně v zaprášeném flakonu
mezinárodní
den žalu

pondělí 23. ledna 2017

Musím

Procházejí kolem, mlčenliví. Podrážky se vzorkem. Na kolenou trochu prodřený punčochy. Všichni jdou, protože musí. Já jdu, protože musím domů. Všichni někam musíme.
Dnes je taková zima, že všechny touhy vyhasly a tak nám nezbývá, než se zaměřit na to všechno ostatní.: Patnáct deka debrecínky, prosim a pak tamhle ty sušenky pro děti... jo ty, ty červený. To víte, přineseš špatný a už je zle. Směje se jaksi nadneseně, ale ty červený sušenky maj dneska váhu tun, padají mu v drobcích na zasněžená ramena a dnešní smog, opatřenej kdoví proč stupněm šest, ten ho zas potajmu sžírá zevnitř. Filtr na hledáčku každodennosti tlumí všechny už tak utlumený barvy.
Poslední dobou je taková zima, že dělám, jen co musím. Ruka s odměrkou v promrzlým pytli s granulema, beru si jí s sebou do obýváku a zahřívám jí v náručí, aby to neměl moc studený. Houpu jí chvíli jak nemluvně. Pes pak pomalu žere, protože musí. Nebyli jsme venku, je tam pořád ta magická šestka a v bytě je ticho, tak si pouštím jazz, i když mu nerozumím.
Podrážky se vzorkem, podrážky bez vzorku, Stopy pod oknem už přestávají bejt zřetelný, stejně se na ně nikdo nedíval ani předtím.
Životy jsou z pohledu z vnější hrozně jednoduchý. Dělám, co musím. Vytřela jsem v rohu, kde stával jeho pracovní stůl a nedělá mi radost, že už tam není. Jen mi nedělalo radost, když tam byl.
Jazz hraje a všechno je stejný jako vždycky, jen ta přítomnost musím se společně s výfukovými plyny rozlévá mezi spáry chodníku, mezi dlažební kostky, na každou zastávku, do nemocnic, porodnic a LDNek tohohle města, všeho co znám, pomalu vtéká mezi těsněním oken vyplňuje pokoj, škvíry mezi knihama, mezi stránky beletrie, pokrývá listy pokojovýho fikusu a sedá psovi do srsti.
Tlumený zvuky tramvaje, Neviditelný podrážky se vzorkem. Nedělá mi radost tu být, jen by mi nedělalo radost tu nebýt. A tak tu jsem, protože musim.