sobota 16. prosince 2017

Město bez lidí

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.


4/9/2012


Dopis světu

"Jestli jsme důležití, slíbím ti věčnou lásku."

"Pod hvězdnou oblohou je vždycky jenom další hvězdná obloha, pod prázdnem prázdno." Psala zdánlivě beze smyslu a uvnitř ní byl klid. Když formujeme své myšlenky do vět, které pro nás dávají smysl, vnitřní řev většinou umlkne a přichází odhodlání dodržet pořádek, touha otročit slovosledu a za přítomnosti přísných pravidel, kterým jinak své myšlenky nemůžeme podrobit, skládáme sami sebe do pomyslných přihrádek oddělených tečkami za větou.
Po místnosti se povalovaly různorodé věci. Neustlaná postel na které ležela nahá, obličej osvětlený modrou září z monitoru z výšky připomínala obrovský vír, vír stočený z přikrývek.  Život vzešel z chaosu, život zanikal v chaosu, život se bránil v chaosu. Žila ve svém víru a zároveň popírala a přijímala chaos s otevřenou náručí.
"Minulost je past na štěstí. Minulost je past pro život. Stavím barikády na obou koncích těch mostů, ale mám k tomu jenom vyschlé dřevo." Klapala do kláves. V okně nad ní končil den.
"Chtěla jsem o tom mluvit s jinými ženami, ale myslím, že ony nechtěly mluvit se mnou. Pospolitost žen je jenom podivný mýtus. Nikdy se nechceme doopravdy sdružovat. Chceme spolu jenom mluvit a hledat odrazy. Chceme se dívat do zrcadla. Nemůžu tedy využít odraz sebe sama proto, abych v něm našla něco, co ve mě není. Proto pátrám jinde."
Přetočila se na záda uvědomujíc si fakt, že se jí myšlenky vymykají z rukou a slova je přestávají přirozeně zachycovat. Pokrčila nohy v kolenou a dívala se na ně, jak se nahé pohybují ze strany na stranu. Lidská skořápka je fascinující. Okno nad ní odráželo na temném pozadí nahé bledé tělo pohodlně zalité do vlny dek a polštářů. Roztáhla ruce a představovala si, že se dotýká vodní hladiny.
"Svět čeká na to, než ho rozkucháme, než ho bodneme do břicha. Dívala jsem se kdysi do očí, které pro mě znamenaly svět a pak, když mě opustily, jsem se zadívala do jiných, které začaly znamenat totéž. Totéž, ale jinak. Znamenaly úplně jiný svět. Jestli chceme znát pravdu o světě, musíme se podívat ještě do velké spousty očí. Dívat se a zároveň se stát částí té pravdy. Nejsme nic než součást pravdy, výsledek náhod, střípek reality a přítomnosti."
Ticho v místnosti se stalo dýchatelným.
"Někdy mám vztek, že jsem žena, někdy mám vztek, že jsem jenom střípek přítomnosti."

18/11/2011


Postštěstí

Pod střechou z šindele
mám slamník a svazek levandule.
Okna z malinovejch lízátek
už se skoro rozpustily deštěm.
Trapný a růžový.
Nevim jestli chci nadávat
a nebo se omluvit.
Ale nejspíš jenom brečet.

Podlaha plná suků
hostí moje tělo,
ležim na břiše
a svíčka
pálí nezaujatě
fotky, dopisy a tak.
Do spár mezi prkny
padá popel,
ten co se mi nestih
nalepit na srdce.

Je to divný,
že to víš,
že radši umřu na prázdnotu,
než abych si řekla o objetí.
To si radši řeknu o jiný.

2. ledna 2011



Pexeso

Základní

principy lásky

si skládam vedle sebe jako pexeso.

Tuhle mi chybí jedno z páru

a sem tam

uprostřed obrázku

zeje díra jak po cigáru,

úplně stejná jako jizva,

co jí schovávám na stehně.


Podej mi čaj, prosím

a taky lepidlo a pastelky,

vytrhni pár vlasů,

zastav mý krvácení.

Stačí jenom trocha času.



Základní

principy lásky

si skládam vedle sebe jako pexeso.

Já chápu, rozumim.


Jen uprostřed obrázků zatim

zejou díry jako po cigáru. 


8/10/2010


Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance #1

Konstance žila sama. Byt, ve kterém trávila většinu dne, hleděl vysokými členitými okny nad stromy městského parku. V odpoledních hodinách, za teplých letních večerů do jinak šerého obydlí dopadaly pruhy světla v barvě rozteklého zlata, rozpouštěly se do rýh v jídelním stole. Vřes v hliněných květináčích, které se tlačily na parapetech, rozhazoval po podlaze zaschlé květy.


Sedávala na zemi v rohu starobylého balkonu s kočkou v klíně, jedním ramenem vklíněným mezi příčky oprýskaného zábradlí a balila cigarety. Její ostře řezané, mužské prsty svinovaly jednu ruličku za druhou. Vkládala je do kovové krabice od bonbonů, rovnala úzkostlivě do řad a sloupců aniž by jedinou vykouřila.

Dřevěná lesklá podlaha malých pokojů odrážela kroky jejích věčně bosých chodidel, zatímco odlesky okenní tabulí v ložnici splývaly se sněhobílým odstínem polštářů kupících se na rozměrné postelii. Stíny v záhybech chladivých přikrývek způsobovaly nadpřirozenou touhu vnořit se mezi ně a se zavřenýma očima vdechovat jejich navlhlou vůni. Tahle postel byla Konstancina, patřila jí stejně jako vlastní bijící srdce, byla to věc, která tvořila genia loci malého bytu nad korunami stromů, věc, která čas od času odháněla ze svých konejšivých útrob vzdechy blažených milenců a něžně, ale nekompromisně je hnala do mlhavých rán. Každé zákoutí toho místa mělo schopnost pohlcovat a měnit smysly: Litinová vana s kroucenýma nohama, křeslo s vysokou opěrkou, klavírní křídlo nacpané mezi knihovnou a pruhovaným gaučem, věci, které mlčely svým vlastním výmluvným způsobem.

Na točitých schodech za vchodovými dveřmi opatřenými starobylým řetízkem se občas ozývaly kroky nájemníků obývajících spodní patra, jejich nevtíravá ozvěna postrádala veškerou klasickou rušivost, kterou se vyznačuje většina zvuků přicházejících odněkud zvenčí. Byla naopak jen dalším důkazem toho, jak klidně tu plynul vzduch a čas. Venku se odehrávaly příběhy, které mohly být možná šílené, nebezpečné, hodné obav. Ale tady z nich zbývaly jenom odrážející se zvuky rychlých kroků a náhodný štěkot psa. 
V Konstancině samotě nebyla žádná osamělost.



3. července 2010


Albatros

Jsem já.
Je stůl.
Je ráno.
V rukou zkřehlých z brodišť snů a větru zdání,
připlouvá z drah mých nočních přání
modrý albatros.
Pod křídly, krovem mokrých per
se před sluncem brání
stín, jež provádět mě bude dnem,
stín, co dávno ztratil všechnu ctnost
vlny z tyrkysu ho tisknou k skráni.
Ten stín co nezná přítomnost.

Je další blbý ráno,  kafe zchladlo.
A z místa, kde dřív sedával jsi
zobákem mi cuchá mokrý vlasy
modrej albatros.



2009


bla

Nebyla to jenom neochvějná přítomnost blaha a zároveň vzteku, co nutilo křičet. Bylo to hlavně blízkostí, kterou dosud neměli možnost poznat. Zmatení z prostě průzračného potěšení, fascinace novotou a jednoduchostí, se kterou bylo možné souložit. Šukání těl i duší zároveň.

Podlaha skřípala. Nikdo to neslyšel. Sluch, hmat, zrak, všechno  bylo soustředěné do jediného pocitu.V ubíhajících momentech se ukázalo jak jednoduché je se schovat. Tak málo na očích světa a veškeré prozřetelnosti nikdy ani jeden z nich nebyl, absolutno jejich nového vesmíru v sobě nemohlo nést nic z děsivého prázdna který přinášel vesmír ostatní.

Celá vykořeněnost běžných dní, pocit nesmyslnosti a lidské, neukojené touhy po zařazení, všechno zmizelo, splněná přání vyplňovala téměř neexistující prostor mezi jejich těly. Nohu židle sevřela zpocená pěst, jako by hledala útěchu před útěchou, smýkla s ní a vzápětí jí zas pustila, zatímco dřevo tupě bouchlo o zem.

Tělo má pravdu a pravda není nikdy špatná. 

5 září. 2010


Bezohlednost

Šla vedle mě a mluvila o tom, jak je bezohledný. Klap, klap, klap, klapaly její boty do ticha podchodu. V uších mi pořád trochu pískalo. Měla bych se naučit nosit špunty. Mlčela jsem, čekala, než domluví a to už jsme byli na schodech, pak venku, noční nebe zmodralo pod náporem pouličních lamp, louže se leskly. Mířily jsme k jejímu domu a on se postupně, stával zrůdou, která se nezajímá o její citlivou duši. S každou další větou na jeho hlavu dopadaly další obvinění. Nechtěl si s ní povídat, když jí bylo smutno, krom toho jí nikdy nepřinesl květinu, pokud zrovna neměla narozeniny, nebo tak. Byl vlastně ve všech ohledech odporný. Sama nechápala, proč se s ním ještě nerozešla. Chvíli jsem pozorovala míhající se špičky svých bot a mlčky si tiskla založené ruce k tělu. Stále mluvila. Byl bezohledný. Ke dveřím jejího domu nám zbývalo pár set metrů, když mi kolečka úvah zapadla do sebe, já se zastavila a zeptala se, proč si myslsí, že by měl brát ohledy.

Chvíli mlčela a pak řekla, že to je absurdní otázka. Přiznávám, po několika deckách vína, uprostřed noci, z ničeho nic... Jo, dobře, mohlo to působit trochu absurdně, nicméně otázka byla položena a malý princ se nikdy nevzdal otázky... vždyť to znáte. Zeptala jsem se tedy ještě jednou a ona udělala tu chybu, že odpověděla. Pověděla mi, že spolu přece žijí, tak na sebe musí brát ohledy.
"Aha."řekla jsem a pak jsme došly těch několik zbylých společných metrů. Které jsem s ní ještě hodlal strávit, než za ní navždycky zaklapnou dveře. Nikdy už jí nebudu v noci doprovázet domů, nevezmu jí na koncert. Nepůjdeme spolu na kafe, nebudu jí radit při výběru bot. Rozloučila se, já jí zamávala bolavou rukou otočila se a šla domů.

Přede mnou čekal pořádný kus cesty přes noční město. V hrudi mi bublalo něco, co se dalo povrchově nazvat vztekem zkombinovaným s marností. Narvala jsem si do uší sluchátka a cap, cap, cap, čvachatala jsem přes mokré dlažební kostky. Myslela jsem na vzájemnost, myslela jsem na ní, mou bývalou kamarádku, na to, jak často asi chodí domů s úsměvem, jestli mu váže kravatu, když má sám ruce od kafe, na to, jestli někdy předstírala orgasmus. Myslela jsem na jejího přítele, chlápka s taškou s notebookem, na to, jestli jí někdy jen tak objímá a nejvíc jsem myslela na otisky pěti prstů, které mi od včerejší noci modraly na paži, na zkroucené zápěstí na rýhy od nehtů pod šátkem. Na bezohlednost. Někde přede mnou, v poloprázdném bytě s nikdy neustlanou postelí, nikdo nečekal. V mém životě byl moment, který doteď považuju za osudný. Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomila, že dobře mi může být jenom teď, nikdy jindy, v tenhle moment, ne v minulosti, ani v budoucnosti.

Věděla jsem, že pocit bezohlednosti, odmítání faktu, že žijeme v džungli, kde se staneme silnějšími jedině pokud se nebudeme bát chytit druhou o zem, je paradoxně jenom bezohlednost k sobě samému. Kombinace zbabělosti, nedostatek sebelásky a absolutní absence sebekritiky. Bylo zbytečné stěžovat si na bezohlednost, předstírat slabost a vyžadovat útěchu, něžné zacházení... Nikdy z toho nic neplynulo. Tohle chování nevedlo k žádnému posunu, k žádnému posílení.
Na lavičce vedle tramvajové zastávky polehával člověk v koženém kabátu, smrděl už na dálku a když jsem kolem něj procházela, vztyčil se v celé své úctyhodné výšce a začal řvát. Jeho hlas byl šílený, jen mě děsilo, že jsem netušila, jak příčetný je prostor, ze kterého přichází jeho slova.
"PÁLÍŠ SRDCE!" Řval. Ječel, rukama si vjel do vlasů. "Spálilas jim srdce!"Velkým obloukem jsem ho obcházela, když se najendou zvednul, rozběhl se ke mě, chytil mě za lem kalhot, jako kdyby líbal roucho papežovi a s čelem na zemi se rozvzlykal. "Vrať mi popel. Vrať mi aspoň ten popel....."Zařvala jsem, vytrhla se mu a rozběhla se ulicí k mostu. Nemít všechen ten popel nalepený na životně důležitých orgánech, vysypala bych ho na něj. Na všechny, kterým chyběl.
Zastavila jsem uprostřed mostu a  dole na řece se plavila světla, jejichž zlaté vlny vypadaly jako náruč, takže jsem si na chvíli pomyslela, že skočit musí být vážně sranda. Něco jako stagediving. Z ruky do ruky, putovat po hladině.

Nakláněla jsem se přes zábradlí, vítr mi cpal prameny vlasů do pusy, vzpomínala jsem na moment, kdy jsme seděli na podlaze v kuchyni, on mi položil hlavu do klína. Pila jsem čaj, byl klidný večer a nic mi nechybělo, dokud jsem nezaregistrovala skoro neznatelný modravý otisk rtů na jeho krku. Dokážu si pořád přesně vybavit ten pocit, který mi proměnil žaludek v kus ledu, svaly v celém těle ztuhly a vlna hysteri, která se přeze mě překlopila se celá do skvrny, kterou odkryla odhrnutá košile a přitiskla mě ke studené s stěně.Ti, kdo nikdy nezažili žárlivost, která úpřesahuje všechny hranice a rve s sebou veškerou stabilitu, kterou je lidská bytost za mladý život schopna získat, si nikdy nebudou schopni představit, jak paralyzující je bolest, která z ní vyplývá. Chtěla jsem ho zabít. Chtěla jsem se zabít. Chtěla jsem zničit všechny kousky svojí momentální existence na dobu, která se počítala v miliardách let.

"Co je?" řekl.
"Nic." odpověděla jsem.
A rozhodla se, že nic.

Noc, která následovala byla jedna z nejhorších. Byla to noc, ve které jsem se musela vzdát všech svých hranic. A vzdávat se pevných bodů bolí. Několik hodin jsem se dívala do tmy a když jsem ráno vstala, udělala jsem mu snídani. Když se pak rozespale připlahočil do kuchyně, posadila jsem si mu do klína. Srdce mu bilo stejně jako kdy jindy. Pravidelné údery měřily můj čas, čas, který jsem už nikdy nesměla trávit přemítáním o tom, proč to udělal, kam šel. Myslela jsem na to, že kdokoliv jiný mohl sedět na mém místě, mohlo to být třeba včera ráno, mohlo to být kdykoliv, odhrnula jsem látku jeho trička a přitiskla rty na skvrnu, která v průběhu noci, stejně jako mé přesvědčení, že ho můžu vlastnit, zmizela. Byla jsem nahraditelná a k tomu, aby pocit, že je to špatně, zmizel.

Matky nám říkávaly, nad nikým se nepovyšuj. Byla jsem tedy lepší než ona?  Mohla jsem si dělat bezpodmínečný nárok na všechen jeho cit? Když mě tak držel kolem pasu, držel mě s větší láskou než jí? A záleželo na tom vůbec, když pokaždé, když mě objal, bylo mi dobře? Když pořád bylo něco, co jsem se od něj mohla učit a on ode mě? Když jsem vstávala z jeho klína abych si zapálila cigaretu, nechávala jsem sama sebe v závěsu, daleko za sebou na cestě, která se teď přede mnou otevírala fascinujícím způsobem volná a uprostřed mě, na místě, kde kdysi bývala jistota se vytvořil prostor a ten prostor hlásal, abych nikdy nezaplňovala svá prázdná místa materiálem z venčí. Chtěl, abych do něj dorostla, abych ho zaplnila sama sebou.

A tak jsem dva roky na to, stála na mostě, pozorovala světla města a usmívala se nad faktem, že mě bolest udělala kompletní. Byla jsem tam celá.

Já, uplná.
Já, svůj vlastní pevný bod.
Já, smířená a znovuzrozná.
Já, která milující novou sílu, kterou mi přinesla jeho absolutní bezohlednost.

21. 9. 2010


Na hraně

Možná že spát
i jíst 
i žít 
je jenom zkoušet snášet bytí.
Možná že neutečem nikdy
vlastním představám.
Možná že všechno, co stéká po zdech
a vlejvá se mi do žil,
je jenom vůle vstát, co ustává.



21. 10. 2010



Na jedno použití

Jsem na jedno použití
v pytlíku od polívky 
stáčím si hnízdo

projednou v šoku
tě zanechám
a podruhý už efekt,
zmuchlaná stokoruna
odvane s větrem
jako vina
jako jediný teplo mezi náma

Jedinečnost
na jedno použití
v pytlíku od polívky
zalitá vodou
za stálého míchání
uveďte k varu




2. června 2011


Slunce

Jsem jako krajina za oknem vlaku
v zmateném slunci obrysy střásám
Prázdní a prázdnější, oběti v láku.
Jsem svoje jediná.
Jediná spása. 




Srpen 2011


Kuck

Dívala jsem se, jak prochází kolem a dělalo se mi zle. Bylo to stejný, jako kuckavej pocit na zvracení, co přijde, když se napiju kakaa a narazím na škraloup. Neodvratnej kopanec vracející obsah žaludku jícnem zpátky na světlo denní. Seděla jsem a skrz výklad kavárny pozorovala, jak temeno hlavy mizí za rohem. Jak dlouho trvá běžným lidem, než rozkoušou slizkou hmotu škraloupů a zas dostanou chuť na mlíko?

Čím déle jsem přemýšlela o škraloupech, tím silnější bylo nutkání vyhodit koblihu s citronovou polevou v mírně pozměněném stavu zpět na dezertní talířek, a tak jsem se radši zaměřila na lem vlastní šály. Hladce a obrace. Když mě to babi učila, měla za sebou už několik dekád kousání a polykání.  Svoje poslední myšlenky jsem neopatrně vytrhla z obrazného kontextu a udělalo se mi znova nevolno. Co se týče klidného průběhu snídaně, dnes mi očividně není přáno.

Srkám černou kávu a trpím akutním nedostatkem vápníku. Jak se zdá, můžeme si v životě vybrat. Pít kafe bez mlíka a nebo občas prostě zvracet, zvracet a zase zvracet. Sedět v kavárně, zírat z okna a silou vůle potlačovat dávivý reflex.

28. 10. 2011


neděle 3. prosince 2017

Mám tě dost
a přece tak málo hladové myšlenky otylé tvým smíchem přetékají z vany když se koupu v septiku ani jeden tvůj vlas mám tě dost a přece tak málo

čtvrtek 23. listopadu 2017

Divoce nehybná
hrůza katedrály
zostřená
ranní jinovatkou
A zvony v mrazu
otřásají duší
kterou nemám
volají k Bohu,
který není můj

neděle 5. listopadu 2017

Věci

Jsou věci, který nikdy, nikdy neříkám nahlas. Ze kterejch je mi trapně, i když je píšu.
Ale prej se to musim naučit.
Prej nestačí je pořád šifrovat do lyrickejch keců.
Prej mi pak bude líp.
Takže:

Chybíš mi.
Hodně pro mě znamenáš.
Prosím, obejmi mě.
Nezvládám to.
Stydím se.
Bojím se, že zůstanu sama.
Jsem nešťastná.
Nevím, co mám dělat.


Potřebuju pomoct.



Tak. To by bylo.














sobota 4. listopadu 2017

Klec zoufalství

v pařátech mý horší stránky
cítíš se jako vítěz
jako kat
jako nejdůležitější proměnná
mojí rovnice

kovová příchuť
jamky pod krkem
je trochu jako krev,
jako pot
jako vzpomínka
na dobu, kdys ještě nedejchal
na příděl
kdy ti ještě neřikali
pane

jsem
drátěná matka
plyšová milenka
jsem
cokoliv,
co budeš chtít

v panelákovejch krychlích
uvadlý begónie z léta
televizory
smutně oblřímích rozměrů
značkový autosedačky
s bezduchou výplní
domovy bez domova

a tak
trochu jako krev
trochu jako pot
v pařátech svý horší stránky
jsem
drátěná matka
plyšová milenka
jsem cokoliv,
co budeš chtít





pondělí 16. října 2017

Minulý čas

Čas minulý
přítomných vzpomínek

při polibku na rozloučenou
dech ti voněl kávou
a ještě teplá postel
správnými rozhodnutími.

a mlha venku 
spíš než bodavá jako dnes
objímala a konejšila
v příslibu
že po po ní přijde zima
a po zimě jaro

čas minulý
nepřítomná budoucnost
postel ještě teplá
mlha za oknem
kdoví
co dnes slibuje




neděle 15. října 2017

Vůně

Za štítem střechy se stmívá, v ulicích tlející listí a ten chlápek, co jde pár kroků přede mnou, voní známou vůní. Čímsi, co na sebe stříkají šestnáctiletý kluci aby zapůsobili na holky a na holky to pořád ještě platí, protože jim je taky šestnáct. Čímsi tak bezstarostným, jako jsou dlouhý noci, když vaši nejsou doma a ty můžeš přijít domů kdy chceš. Levnym vínem a cizí půjčenou bundou, prvním a často posledním projevem galantnosti, kterýho se ti v životě dostane. Čímsi nezkaženým, co tě časem zkazí.

A to cosi
přestože se moc snažím
mě najednou
zastaví

a zprostředka těla do hrudního koše, krevním oběhem všude kolem, rozlévá se ten pocit, utíká do bříšek prstů, do ušních boltců, do míst, který by puritáni a tvoje máma, když ti bylo šestnáct, označili za špatný. A tak, aby to nebylo špatný, radši mlčím a pokračuju v cestě.
Protože o mrtvých jenom dobře.


úterý 10. října 2017

Dia

V odrazu výlohy
cukrárny Romance
dvě štíhlé
asketické siluety

ani romance
ani cukr

V odrazu výlohy
cukrárny Romance
pachuť aspartamu
diabetická láska

neděle 8. října 2017

Sediment

Logr klesá
a já klesám s ním
na dně šálku
tichá šavásana

bojovníci dřímou
bohyně už dávno spí

a nikdo ráno nepozná
že logr klesá
na nahá těla nás dvou
jak pomalu zalyká nás

sediment


sentiment



čtvrtek 5. října 2017

Privilegia

Občas mam pocit, že žijem svý problémy v realitě, které vlastně neobsahuje žádný problémy.
Právě jsem se vrátila z dvouhodinový přednášky o financování vysokýho školství. Vstup zdarma. Ve stejný kavárně se mnou pobyl rektor Západočeský univerzity, plzeňskej biskup, děkan filosofický fakulty, několik významnejch podnikatelů, bezpočet neuvěřitelně inteligentních, vzdělanejch lidí, který dorazili jen proto, aby s náma, studentama, vedli diskusi o věcech, který jim připadaly důležitý.
A já tam seděla s vědomím, že cokoliv řeknu, bude to přijato jako validní příspěvek do diskuze. Bez ohledu na mý pohlaví, věk, vzdělání, náboženství mejch rodičů, sociální status...
Obsluha kavárny nám zdarma donesla občerstvení. Za poslední peníze jsem vypila dvě vína uklidněná tim, že si můžu bejt stoprocentně jistá, že i když zítra budu komplet bez peněz, zaměstnavatel mi v nejbližsích dnech pošle výplatu, kterou jsem si v průběhu měsíce poctivou prací zasloužila.

Můžu si dovolit jít na přednášku, obklopit se decentníma, chytrýma lidma, který nemaj žádný nemoci a udržujou osobní hygienu. Můžu si dovolit vyhradit si čas, ve kterým se budu věnovat výhradně sobě a vlastnímu vzdělání.
A pak se vrátit domů. Do baráku, kde teče teplá, pitná voda a funguje topení.

Žijeme problémy, který jsou problémy jenom proto ,že máme moc času porovnávat se s ostatníma, o trochu šťastnějšíma lidma. A ačkoliv si uvědomuju, že problém je problém, ať už je nachází v jakýmkoliv kontextu, možná by bylo dobrý se zamyslet nad tim, jestli by nám nebylo líp, kdybychom si byli ochotni uvědomit, jak neuvěřitelně privilegovaný životy žijem.


pátek 29. září 2017

Chaos chaos

Měníš mě
a já tebe

jsme
dvě skleněnky v poušti
každá odráží
jiný kus
nebe
pekla

a toho mezi tím

změnils mě
a já tebe

jsme dvě améby
už navždy
rozpuštěné
jedna v druhou



čtvrtek 28. září 2017

Suite II

Hladina lesklá
leskem zašlých dlaždic
oprýskaný 
akrylát
oprýskaná
láska

nad starou vanou odráží se Bach
a já šeptám vlnám 
nevyřčené verše

Hladina lesklá
leskem zašlých dní
skřípavé cello
dohání kapky k sebevraždám

Hladina lesklá
v plicích horká pára
lepkavá melancholie
posledních
dní





pondělí 31. července 2017

Pouč mě

Prosím, pouč mě.

Hvězdy nade mnou se propojují do souhvězdí, nebe jako by se otáčelo nad Zemí, Země se otáčí v nekonečnu. Promluvme si o věcech, kterým nerozumím, je jich příliš mnoho a zároveň tak málo. Vlastně ani nemusíme vést konverzaci. Jen mluv. Vyprávěj. Nenech mě argumentovat. Nenech mě přemýšlet. Nenech mě rozhodovat. Já budu poslouchat a mlčet. Zatímco obloha utíká v nekonečných kruzích a Kasiopea ti usíná na rameni.

Směješ se a nebe se otřásá, v úměvu se ti míhají komety, ale já mluvím vážně. Všechno čemu se jindy bráním nechám na sebe dopadnout. Všechna slova, kterými bych tě jindy už dávno zastavila, položím vedle sebe do trávy, ať na ně padá rosa. Jsou už použitá. Unavená. Jako já.

Pouč mě. Jsem příliš malá. Příliš zodpovědná sama za sebe i osudy ostatních.Vezmi mě do náruče, přikryj mě mléčnou dráhou. Vyprávěj mi příběhy. Budu doufat, že nikdy neskončí, že jsem ještě nevyčerpala všechna tajemství, že jsem ještě dítě, které si může dovolit nevědomost. Pošetilost.

Vyprávěj. Jsem unavená.





čtvrtek 27. července 2017

chytrá kamarádka

Jsem ta chytrá kamarádka. Jsem ta zábavná. Vtipná. Bezstarostná. Ta co si týden nečeše vlasy, když se jí zrovna nechce. Ta co si maluje oči jenom ve svátek. Tu, co nerozhodí, když se jí do klína vyleje kafe, protože všechno, co nosí, je ze sekáče.
Jsem v pohodě. Jsem nejlepší. Nejlepší lhářka.

Lžu už pětadvacet let. Pětadvacet let neustálýho ohlížení se přes rameno, jestli se někdo nedívá. A nesoudí. Pětadvacet let kontrolování se v odrazech výloh. Retušování fotek. Zakrývání zrcadel. Pětadvacet let studu.

Narodila jsem se zdravá a to je můj úděl. Dvě zdravý nohy, dvě ruce, dvě téměř fungující oči, jeden přemýšlející mozek. Nemám co jinýho vyčítat svýmu funkčnímu tělu a tak mu vyčítám, že není takový, jako by ho ostatní chtěli.
Průměrný holce trvá od začátku života jen pár let, než si začne uvědomovat, jak se očekává, že bude vypadat. A jak se na ní dívají ostatní. Od chvíle, co začneme vnímat, říkají nám, jak se máme česat, jak se máme smát. Říkají nám, kde se holit a při jaký příležitosti. Říkají nám, jak přilákat chlapa, jak se pro něj oblíct, kdy se před ním svlíct a kdy je potažmo vhodný přistoupit k souloži. Pak nám říkají, jak souložit a jak u toho vypadat.

Pamatuju si, jak je mi devět let, zkouším si v kabince sukni pro dvanáctiletý a nemůžu se do ní nacpat. Pamatuju si, jak je mi dvanáct a na tělocviku se řadíme podle výšky.  Jsem nejvyšší. Je mi třináct, stojím vedle kamarádky a poměřuju poměr jejího stehna s mým. Je mi patnáct a matka hlasitě kritizuje svoje nedostatky. Dívám se do zrcadla a vidím jí. Je mi sedmnáct a můj první kluk bezelstně říká :"Obvykle se mi líbí drobnější holky, ale ty jsi taky sexy." Je mi dvaadvacet, jedu domů nad ránem, ve stejným oblečení, ve kterým jsem včera odešla z domova. Poražená. Poražená bojem, kterej jsem nikdy nemohla vyhrát.

Všechno, všechno si to pamatuju. Ale protože jsem ta chytrá kamarádka, přece se tím nemůžu nechat rozhodit. Chytrý holky neřeší maličkosti. Nepláčou nad zlomenýma nehtama, nepozorujou svý narůstající špeky v zrcadle, nehoní se za povrchní krásou. A určitě nebrečí na podlaze v kuchyni, protože přibraly čtyři kila. Nikdy neobtěžujou svý partnery hloupýma dotazama typu: "Nevypadám v tom tlustá?". Protože, když nejsem prvoplánově hezká, musim bejt teda alespoň uvědomělá a sebevědomá. Tak co mam teda dělat, když nejsem ani jedno?

Je úplně fuk, jestli fakt vypadám tak, jak si představuju, že vypadám. V mojí hlavě už neexistuje žádná objektivní realita. Nedokážu už zhodnotit, jestli jsem hezká nebo ošklivá. Nedokážu zhodnotit, jestli to vůbec má nějakej vliv na život, kterej vedu. Nedokážu říct, jestli moje křivý záda a břicho, který nebude nikdy plochý, pokud se nerozhodnu hladovět, moje neexistující lícní kosti nebo celulitida na stehnech, opravdu vypovídají něco o tom, kdo jsem. Vím jenom, že se stydím za svůj stud za sebe sama. Stydím se, že nedělám dost proto, abych se změnila a stydím se za to, že cítím potřebu se měnit. Stydím se za to, že se nenávidím i za to, že si dovolím se milovat.

Jsem ta chytrá kamarádka. Jsem v pohodě.



úterý 18. července 2017

Žně

v očích vápencová úbočí
loučení

krajina beze stínu
krásně monotónní
monotónně krásná

bílé kopce stydlivě
v záňadří si chrání
večerní zpěvy cvrčků

srdce pokosené
a domů daleko
srdce pokosené
a domov za zády

v očích vápenec
na duši spraš








čtvrtek 22. června 2017

Přináší déšť

Přináší déšť
tlapy sametu
lámou vysokou trávu

přináší déšť
chladný vítr
opřený do boků
prchajících zeber

vlhkou naději
v křídlech plameňáků

přináší déšť
nemilosrdná kráska
manekýna buše
pokloň se
pokloň se k zemi


středa 3. května 2017

....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

Hlas

Občas by člověk rád zašel na některou z těch akcí, který nám mladejm může nabídnout město. Víš jak to myslim. Nemuselo by to vlastně ani bejt s kámošema nebo s přítelem, prostě se jen tak zvednout a ukrejt se se sklenkou někde v rohu sálu, koukat na představení nebo na koncert a bejt tak nějak víc mezi lidma než obvykle, moct ze sebe pak mít ze sebe dobrej pocit, že využívam těch nekonečnejch možností zdejšího koloritu. Že nesedim doma na zadku, ale bavim se s mladejma lidma.
Člověk mívá různý myšlenky a tak to dopadne obvykle tak, že se nakonec teda sebereš a jdeš. Kolem tebe se rojí ty řečený mladý lidi, baví se a koukaj na někoho, kdo zrovna cosi recituje, všichni jsou tak krásný ve svým každodenním bytí. Baví se a koukaj do telefonů, baví se a pak zase koukaj do telefonů, předstíraj, že se baví, aby to vypadalo dobře na telefonu no a já už po třetí uhejbam ze záběru něčího analogu, chytam jeden z těch naprosto nevysvětlitelnejch záchvatů vzteku a myslim si, že jsem já kráva nezůstala doma. 
"Myslíš si snad, že seš něco víc než oni." říkáš mi, ale vlastně ani nic říkat nemusíš. Tvá otázka mi rezonuje v hlavě, když do sebe klopím druhou dvojku a skrz okna továrny předělaný na kulturní centrum sleduju, jak se za sklem balí a kouří cigarety, lesknou se další a další sklenky s něčím, co jsme se tu všichni benevolentně rozhodli tolerovat jako chardonnay. Nemyslim, neustále přítomnej hlase v mý hlavě. A to je právě na tom to smutný. Jsem ráda, že jsi tu se mnou.
Víš, kdybych si aspoň mohla říct, jak jsme oba super a povznesený nad všechen tenhle bordel. Nad lokální hudební scénu, který nerozumim a jsem moc líná na to, abych aspoň předstírala, že jo. Nad hospodský drby, o kterejch tvrdim, že mi nevadí, ale občas mě zasáhnou do živýho, když to zrovna nejmíň čekám. Nad předstíraný úsměvy předstíranejch osobností lidí, který potkáváš, když si jdeš pro pití. Nejsem o nic lepší. Taky se na ně usměju a prohodim pár slov. Taky předstírám, lžu a ustupuju svejm pocitům, abych neranila ty cizí. Taky se vrham do konverzací, který začínaj nervózním plkáním a až pak se mění v jakousi přirozenost, kterou obě strany konečně přijmou jako normální. Ne proto, že bych ostatní neměla ráda. Jen proto, že mlčet a hledět si svýho by bylo ještě děsivější, než riskovat pocit absolutního vyprázdnení smyslu potom, co spolu nakupíme na podlahu před barem snůšku povinejch konverzačních témat. U nohou se nám slije v amébu a odplazí se natéct do bot jinýmu nešťastníkovi.
Ještě, že si mám s kým povídat, jinak by to tu bylo divný. Jsem ráda, že jsi tady, abys mi odporoval, když jsem si něčím až moc jistá. Slyšim tvuj hlas, jak se uchechtává, když si nějakej člověk, kterýho jsem naposledy viděl před šesti lety přisedá k mýmu stolu a očekává naivně, že si budeme mít, co říct. 
"Vy jste spolu něco měli, že se k tobě tak má, nebo co?" říkáš a zpoza mýho zátylku si ho kriticky měříš. "Proč myslíš?" odpovídám ti nehlasně. Ona bytost, jejíž jméno si nepamatuju dokončuje povinnost konverzace a vstává od stolu.
"Protože bydlim v tvý hlavě," směješ se a já se musím taky zasmát. "Už prosimtě nepij." Smích dvou hlasů se nese nad hlavama davu a vzduch je najednou o něco lehčí, vztek o něco slabší. Je to vždycky lepší, když ti někdo rozumí. Občas zapomínám, že už nejsi ten, kdo jsi bejval, že pro tebe už v tvým starým domově nebylo místo a tak z tebe zbyl už jenom hlas vzpomínky. Hlas, kterej mi zbyl, abych si měla s kym povídat.
V tabulkách okna se odráží nejasný obrysy stolu a židlí. Jsem tam já. Je tam má sklenice, můj prst, bezmyšlenkovitě bloudící po jejím okraji. Chlápek vzadu dávno dočet a hraje jazzová kapela. V odrazu jsem pořád já. Sklenka, prst. A ty na vedlejší židli. Naše pohledy se setkávaj v odrazu. Pokládáš mi ruku konejšivě kolem ramen.
"Musíme tu bejt?" Ptám se tě a rty se mi nepohybujou.
"Půjdeme domů."


neděle 30. dubna 2017

Pod květy sakury

pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku

a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono

pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost



73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.
Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.
Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.
Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.
Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.



středa 19. dubna 2017

odsouzenec

Každou minutu
čekám
než mě vyvedu v poutech
obejmi mě naposled
než přijdou

železná vrata
zpoza kterých
se nikdo nevrací


každou minutu
čekám
na rozsudek smrti
odkysličený kyslík
v cele s bílými stěnami

každou minutu
naposledy mě líbej
než si pro mě přijdou

neděle 16. dubna 2017

Slyš mě

Slyš mě
kázat Víru
přes křik
bezbožného ticha

slyš mě
vyplňovat prázdnotu
konejšivou
prázdnotou slov

slyš mě
zaříkávat bezvětří

slyš mě
monotónní mantru
sebeklamu

neděle 12. března 2017

Je to v krvi

Je to v krvi, to něco, co je špatně. V každé cévě, v každé žíle. V nejdrobnějších vlásečnicích vyživujících sítnici. Všechno, co je špatně, je v mojí krvi. Ne ve svalech, tuku, mozku. Je to ve mně. Všude.

Bylo mi šest, když mi řekla, že budu mít po ní tlustá kolena. Bylo mi dvanáct a nemohla jsem se dostat do sukně pro desetileté, tak jsem poprvé v životě plakala ve zkušební kabince a ona řekla: Buď ráda, že nejsi po tátovi. Bylo mi sedmnáct a byla jsem poprvé nešťastně zamilovaná a zrcadlo odráželo to neštěstí a bolest jako nezlomný fakt, jako zklamání, jako prohru. Bylo mi dvaadvacet, když mi řekl, že jsem nádherná a já poděkovala, znechucená lží, která nebyla zalhaná. Je mi dvacet pět a nenávidím se za tu nenávist, stydím se za stud.

Není to tukem, není to vráskami od smíchu, není to špatná pleť. Je to v krvi.
Je to ve mně.


čtvrtek 9. března 2017

Dnes jsem se vzdala.

Je parné léto a já otevírám okenice, na slunce vynáším koš s prádlem, opírám si ho o bok a začínám ho věšet na šňůru. Muškáty v oknech kvetou a včely kolem nich občas odletí kousek stranou, aby zakroužily nad kusem okoralé bábovky před oknem. Kočka na zápraží mhouří oči do oranžového světla, lehá si na velkou ošlapanou polobotku a v těch všedních pohybech je tiché, neokázalé štěstí. V neposečené trávě vedle lavičky sedí kučeravé batole v košilce a velký bílý pes mu z rukou olizuje zbytky zmrzliny. Dítě se směje, tleská, zdvihám ho do náruče a ono ke mě zvedá okrouhlé modré oči. Chytí mě za látku šatů na hrudi. Pak zamrká a z modrého oka mu nevědomky vyklouzne kapka krve.
Zamrká znovu.
Také zámrkám. A ještě jednou.
Modré oči nahrazuje bílý strop ulepený noční mlhou. Na parapetu ohnilý pahýl bazalky, po muškátech ani památky.

Dnes jsem se vzdala.









středa 8. března 2017

MDŽ

rudé okvětní lístky
k nebi z komína
krematoria

okvětní lístky
náznak tvých rtů
v odrazu mého zrcadla

okvětní lístky
tvá vůně v zaprášeném flakonu
mezinárodní
den žalu

pondělí 23. ledna 2017

Musím

Procházejí kolem, mlčenliví. Podrážky se vzorkem. Na kolenou trochu prodřený punčochy. Všichni jdou, protože musí. Já jdu, protože musím domů. Všichni někam musíme.
Dnes je taková zima, že všechny touhy vyhasly a tak nám nezbývá, než se zaměřit na to všechno ostatní.: Patnáct deka debrecínky, prosim a pak tamhle ty sušenky pro děti... jo ty, ty červený. To víte, přineseš špatný a už je zle. Směje se jaksi nadneseně, ale ty červený sušenky maj dneska váhu tun, padají mu v drobcích na zasněžená ramena a dnešní smog, opatřenej kdoví proč stupněm šest, ten ho zas potajmu sžírá zevnitř. Filtr na hledáčku každodennosti tlumí všechny už tak utlumený barvy.
Poslední dobou je taková zima, že dělám, jen co musím. Ruka s odměrkou v promrzlým pytli s granulema, beru si jí s sebou do obýváku a zahřívám jí v náručí, aby to neměl moc studený. Houpu jí chvíli jak nemluvně. Pes pak pomalu žere, protože musí. Nebyli jsme venku, je tam pořád ta magická šestka a v bytě je ticho, tak si pouštím jazz, i když mu nerozumím.
Podrážky se vzorkem, podrážky bez vzorku, Stopy pod oknem už přestávají bejt zřetelný, stejně se na ně nikdo nedíval ani předtím.
Životy jsou z pohledu z vnější hrozně jednoduchý. Dělám, co musím. Vytřela jsem v rohu, kde stával jeho pracovní stůl a nedělá mi radost, že už tam není. Jen mi nedělalo radost, když tam byl.
Jazz hraje a všechno je stejný jako vždycky, jen ta přítomnost musím se společně s výfukovými plyny rozlévá mezi spáry chodníku, mezi dlažební kostky, na každou zastávku, do nemocnic, porodnic a LDNek tohohle města, všeho co znám, pomalu vtéká mezi těsněním oken vyplňuje pokoj, škvíry mezi knihama, mezi stránky beletrie, pokrývá listy pokojovýho fikusu a sedá psovi do srsti.
Tlumený zvuky tramvaje, Neviditelný podrážky se vzorkem. Nedělá mi radost tu být, jen by mi nedělalo radost tu nebýt. A tak tu jsem, protože musim.