sobota 16. prosince 2017
Město bez lidí
Dopis světu
Postštěstí
Nevim jestli chci nadávat
a nebo se omluvit.
Ale nejspíš jenom brečet.
Podlaha plná suků
hostí moje tělo,
ležim na břiše
a svíčka
pálí nezaujatě
fotky, dopisy a tak.
Do spár mezi prkny
padá popel,
ten co se mi nestih
nalepit na srdce.
Je to divný,
že to víš,
že radši umřu na prázdnotu,
než abych si řekla o objetí.
To si radši řeknu o jiný.
2. ledna 2011
Pexeso
Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance #1
Albatros
bla
Bezohlednost
Na hraně
vlastním představám.
Možná že všechno, co stéká po zdech
a vlejvá se mi do žil,
je jenom vůle vstát, co ustává.
21. 10. 2010
Na jedno použití
Slunce
Srpen 2011
Kuck
Srkám černou kávu a trpím akutním nedostatkem vápníku. Jak se zdá, můžeme si v životě vybrat. Pít kafe bez mlíka a nebo občas prostě zvracet, zvracet a zase zvracet. Sedět v kavárně, zírat z okna a silou vůle potlačovat dávivý reflex.
28. 10. 2011
neděle 3. prosince 2017
čtvrtek 23. listopadu 2017
neděle 5. listopadu 2017
Věci
Chybíš mi.
sobota 4. listopadu 2017
Klec zoufalství
cítíš se jako vítěz
jako kat
jako nejdůležitější proměnná
mojí rovnice
kovová příchuť
jamky pod krkem
je trochu jako krev,
jako pot
jako vzpomínka
na dobu, kdys ještě nedejchal
na příděl
kdy ti ještě neřikali
pane
jsem
drátěná matka
plyšová milenka
jsem
cokoliv,
co budeš chtít
v panelákovejch krychlích
uvadlý begónie z léta
televizory
smutně oblřímích rozměrů
značkový autosedačky
s bezduchou výplní
domovy bez domova
a tak
trochu jako krev
trochu jako pot
v pařátech svý horší stránky
jsem
drátěná matka
plyšová milenka
jsem cokoliv,
co budeš chtít
pondělí 16. října 2017
Minulý čas
neděle 15. října 2017
Vůně
Protože o mrtvých jenom dobře.
neděle 8. října 2017
Sediment
a já klesám s ním
na dně šálku
tichá šavásana
bojovníci dřímou
bohyně už dávno spí
a nikdo ráno nepozná
že logr klesá
na nahá těla nás dvou
jak pomalu zalyká nás
sediment
sentiment
čtvrtek 5. října 2017
Privilegia
A já tam seděla s vědomím, že cokoliv řeknu, bude to přijato jako validní příspěvek do diskuze. Bez ohledu na mý pohlaví, věk, vzdělání, náboženství mejch rodičů, sociální status...
Obsluha kavárny nám zdarma donesla občerstvení. Za poslední peníze jsem vypila dvě vína uklidněná tim, že si můžu bejt stoprocentně jistá, že i když zítra budu komplet bez peněz, zaměstnavatel mi v nejbližsích dnech pošle výplatu, kterou jsem si v průběhu měsíce poctivou prací zasloužila.
A pak se vrátit domů. Do baráku, kde teče teplá, pitná voda a funguje topení.
pátek 29. září 2017
Chaos chaos
a já tebe
jsme
dvě skleněnky v poušti
každá odráží
jiný kus
nebe
pekla
a toho mezi tím
změnils mě
a já tebe
jsme dvě améby
už navždy
rozpuštěné
jedna v druhou
čtvrtek 28. září 2017
Suite II
neděle 3. září 2017
Deprese je trendy
Deprese je trendy.
Celá ta aura melancholie. Křehké, bledé bytosti s kruhy pod očima v hubených, pořezaných rukou svírající tlusté knihy, do jejichž světa se v každé volné chvíli noří, aby unikly drtivému tlaku existence. Prázdné oči hledící skrz deštěm smáčená okna podkrovních bytů. Ztýraní umělci plačící pod dokonalými plátny, neuvědomující si vlastního génia.
Deprese je moderní. Přikládá se v kavárnách k flat white místo sušenky. Nosí se v plátěných taškách a zanáší se jako do kartoték do gifů na Tumblr, do půlnočních tweetů, do podprahových sdělení v temných ač minimalistických fotografiích instagramu.
Deprese je módní. Nic tvému dnešnímu outfitu nedodá takové vážnosti, takové hloubky, jako pořádná dávka deprese.
Nic ti nedodá šmrnc jako tejden stará skvrna od čaje na tričku, který sis nebyl schopnej vyměnit, protože nedokážeš ani vylézt z postele, ty zbytečnej šmejde. Nic není tak hodno obdivu jako hodiny a hodiny neomluvenejch absencí, který nikdy neokecáš, protože, ty líná sračko, nevíš, co bys řek. Nic neni tak nádherně unylý jako tvůj tupej pohled do prázdný ledničky. Nic neni tak plný srdcervoucího patosu holywoodský kvality jako zvracení na koberec po čtyřech hodinách pláče, kterej jsi nebyl schopnej zastavit, protože jsi ubohej kus hovna a tim taky zůstaneš.
Deprese je trendy. Kup ji dnes, dokud jsou na skladě.
pondělí 31. července 2017
Pouč mě
Směješ se a nebe se otřásá, v úměvu se ti míhají komety, ale já mluvím vážně. Všechno čemu se jindy bráním nechám na sebe dopadnout. Všechna slova, kterými bych tě jindy už dávno zastavila, položím vedle sebe do trávy, ať na ně padá rosa. Jsou už použitá. Unavená. Jako já.
Pouč mě. Jsem příliš malá. Příliš zodpovědná sama za sebe i osudy ostatních.Vezmi mě do náruče, přikryj mě mléčnou dráhou. Vyprávěj mi příběhy. Budu doufat, že nikdy neskončí, že jsem ještě nevyčerpala všechna tajemství, že jsem ještě dítě, které si může dovolit nevědomost. Pošetilost.
Vyprávěj. Jsem unavená.
čtvrtek 27. července 2017
chytrá kamarádka
Jsem v pohodě. Jsem nejlepší. Nejlepší lhářka.
Lžu už pětadvacet let. Pětadvacet let neustálýho ohlížení se přes rameno, jestli se někdo nedívá. A nesoudí. Pětadvacet let kontrolování se v odrazech výloh. Retušování fotek. Zakrývání zrcadel. Pětadvacet let studu.
Narodila jsem se zdravá a to je můj úděl. Dvě zdravý nohy, dvě ruce, dvě téměř fungující oči, jeden přemýšlející mozek. Nemám co jinýho vyčítat svýmu funkčnímu tělu a tak mu vyčítám, že není takový, jako by ho ostatní chtěli.
Průměrný holce trvá od začátku života jen pár let, než si začne uvědomovat, jak se očekává, že bude vypadat. A jak se na ní dívají ostatní. Od chvíle, co začneme vnímat, říkají nám, jak se máme česat, jak se máme smát. Říkají nám, kde se holit a při jaký příležitosti. Říkají nám, jak přilákat chlapa, jak se pro něj oblíct, kdy se před ním svlíct a kdy je potažmo vhodný přistoupit k souloži. Pak nám říkají, jak souložit a jak u toho vypadat.
Pamatuju si, jak je mi devět let, zkouším si v kabince sukni pro dvanáctiletý a nemůžu se do ní nacpat. Pamatuju si, jak je mi dvanáct a na tělocviku se řadíme podle výšky. Jsem nejvyšší. Je mi třináct, stojím vedle kamarádky a poměřuju poměr jejího stehna s mým. Je mi patnáct a matka hlasitě kritizuje svoje nedostatky. Dívám se do zrcadla a vidím jí. Je mi sedmnáct a můj první kluk bezelstně říká :"Obvykle se mi líbí drobnější holky, ale ty jsi taky sexy." Je mi dvaadvacet, jedu domů nad ránem, ve stejným oblečení, ve kterým jsem včera odešla z domova. Poražená. Poražená bojem, kterej jsem nikdy nemohla vyhrát.
Všechno, všechno si to pamatuju. Ale protože jsem ta chytrá kamarádka, přece se tím nemůžu nechat rozhodit. Chytrý holky neřeší maličkosti. Nepláčou nad zlomenýma nehtama, nepozorujou svý narůstající špeky v zrcadle, nehoní se za povrchní krásou. A určitě nebrečí na podlaze v kuchyni, protože přibraly čtyři kila. Nikdy neobtěžujou svý partnery hloupýma dotazama typu: "Nevypadám v tom tlustá?". Protože, když nejsem prvoplánově hezká, musim bejt teda alespoň uvědomělá a sebevědomá. Tak co mam teda dělat, když nejsem ani jedno?
Je úplně fuk, jestli fakt vypadám tak, jak si představuju, že vypadám. V mojí hlavě už neexistuje žádná objektivní realita. Nedokážu už zhodnotit, jestli jsem hezká nebo ošklivá. Nedokážu zhodnotit, jestli to vůbec má nějakej vliv na život, kterej vedu. Nedokážu říct, jestli moje křivý záda a břicho, který nebude nikdy plochý, pokud se nerozhodnu hladovět, moje neexistující lícní kosti nebo celulitida na stehnech, opravdu vypovídají něco o tom, kdo jsem. Vím jenom, že se stydím za svůj stud za sebe sama. Stydím se, že nedělám dost proto, abych se změnila a stydím se za to, že cítím potřebu se měnit. Stydím se za to, že se nenávidím i za to, že si dovolím se milovat.
Jsem ta chytrá kamarádka. Jsem v pohodě.
úterý 18. července 2017
Žně
loučení
krajina beze stínu
krásně monotónní
monotónně krásná
bílé kopce stydlivě
v záňadří si chrání
večerní zpěvy cvrčků
srdce pokosené
a domů daleko
srdce pokosené
a domov za zády
v očích vápenec
na duši spraš
čtvrtek 22. června 2017
Přináší déšť
manekýna buše
středa 3. května 2017
....
Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.
A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.
Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.
Hlas
"Musíme tu bejt?" Ptám se tě a rty se mi nepohybujou.
neděle 30. dubna 2017
Pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku
a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono
pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost
73
středa 19. dubna 2017
odsouzenec
čekám
než mě vyvedu v poutech
obejmi mě naposled
než přijdou
železná vrata
zpoza kterých
se nikdo nevrací
každou minutu
čekám
na rozsudek smrti
odkysličený kyslík
v cele s bílými stěnami
každou minutu
naposledy mě líbej
než si pro mě přijdou
neděle 16. dubna 2017
Slyš mě
kázat Víru
přes křik
bezbožného ticha
slyš mě
vyplňovat prázdnotu
konejšivou
prázdnotou slov
slyš mě
zaříkávat bezvětří
slyš mě
monotónní mantru
sebeklamu
neděle 12. března 2017
Je to v krvi
Není to tukem, není to vráskami od smíchu, není to špatná pleť. Je to v krvi.
Je to ve mně.
čtvrtek 9. března 2017
Je parné léto a já otevírám okenice, na slunce vynáším koš s prádlem, opírám si ho o bok a začínám ho věšet na šňůru. Muškáty v oknech kvetou a včely kolem nich občas odletí kousek stranou, aby zakroužily nad kusem okoralé bábovky před oknem. Kočka na zápraží mhouří oči do oranžového světla, lehá si na velkou ošlapanou polobotku a v těch všedních pohybech je tiché, neokázalé štěstí. V neposečené trávě vedle lavičky sedí kučeravé batole v košilce a velký bílý pes mu z rukou olizuje zbytky zmrzliny. Dítě se směje, tleská, zdvihám ho do náruče a ono ke mě zvedá okrouhlé modré oči. Chytí mě za látku šatů na hrudi. Pak zamrká a z modrého oka mu nevědomky vyklouzne kapka krve.
Zamrká znovu.
Také zámrkám. A ještě jednou.
Modré oči nahrazuje bílý strop ulepený noční mlhou. Na parapetu ohnilý pahýl bazalky, po muškátech ani památky.
Dnes jsem se vzdala.
středa 8. března 2017
MDŽ
k nebi z komína
krematoria
okvětní lístky
náznak tvých rtů
v odrazu mého zrcadla
okvětní lístky
tvá vůně v zaprášeném flakonu
mezinárodní
den žalu
pondělí 23. ledna 2017
Musím
Dnes je taková zima, že všechny touhy vyhasly a tak nám nezbývá, než se zaměřit na to všechno ostatní.: Patnáct deka debrecínky, prosim a pak tamhle ty sušenky pro děti... jo ty, ty červený. To víte, přineseš špatný a už je zle. Směje se jaksi nadneseně, ale ty červený sušenky maj dneska váhu tun, padají mu v drobcích na zasněžená ramena a dnešní smog, opatřenej kdoví proč stupněm šest, ten ho zas potajmu sžírá zevnitř. Filtr na hledáčku každodennosti tlumí všechny už tak utlumený barvy.
Poslední dobou je taková zima, že dělám, jen co musím. Ruka s odměrkou v promrzlým pytli s granulema, beru si jí s sebou do obýváku a zahřívám jí v náručí, aby to neměl moc studený. Houpu jí chvíli jak nemluvně. Pes pak pomalu žere, protože musí. Nebyli jsme venku, je tam pořád ta magická šestka a v bytě je ticho, tak si pouštím jazz, i když mu nerozumím.
Podrážky se vzorkem, podrážky bez vzorku, Stopy pod oknem už přestávají bejt zřetelný, stejně se na ně nikdo nedíval ani předtím.
Životy jsou z pohledu z vnější hrozně jednoduchý. Dělám, co musím. Vytřela jsem v rohu, kde stával jeho pracovní stůl a nedělá mi radost, že už tam není. Jen mi nedělalo radost, když tam byl.
Jazz hraje a všechno je stejný jako vždycky, jen ta přítomnost musím se společně s výfukovými plyny rozlévá mezi spáry chodníku, mezi dlažební kostky, na každou zastávku, do nemocnic, porodnic a LDNek tohohle města, všeho co znám, pomalu vtéká mezi těsněním oken vyplňuje pokoj, škvíry mezi knihama, mezi stránky beletrie, pokrývá listy pokojovýho fikusu a sedá psovi do srsti.
Tlumený zvuky tramvaje, Neviditelný podrážky se vzorkem. Nedělá mi radost tu být, jen by mi nedělalo radost tu nebýt. A tak tu jsem, protože musim.