Postštěstí

Pod střechou z šindele

mám slamník a svazek levandule.

Okna z malinovejch lízátek

už se skoro rozpustily deštěm.

Trapný a růžový.
Nevim jestli chci nadávat
a nebo se omluvit.
Ale nejspíš jenom brečet.

Podlaha plná suků
hostí moje tělo,
ležim na břiše
a svíčka
pálí nezaujatě
fotky, dopisy a tak.
Do spár mezi prkny
padá popel,
ten co se mi nestih
nalepit na srdce.

Je to divný,
že to víš,
že radši umřu na prázdnotu,
než abych si řekla o objetí.
To si radši řeknu o jiný.

2. ledna 2011